Literatura jako nepovinný předmět

Čapek – Válka s mloky, Apollinaire – Oběd, Hemmingway – Komu zvoní hrana, Böll – Klaunova zpověď, Poe – Havran, Mácha – Máj. Seznam nic neříkajících autorů   a jejich děl, či snad fakta, která by měl každý znát? Musíme se naučit nazpaměť obsah všech možných i nemožných děl, nebo bychom měli těmto dílům hlavně porozumět a najít       v nich nějaké sdělení, nějaké poselství či reakci autora na určitou událost nebo dobu? Měla by být vlastně literatura povinným předmětem v českých školách, nebo by měla být předmětem nepovinným, volitelným, zkrátka jen pro zájemce?

Literatura je v podstatě jistým druhem umění. Rozlišujeme umění výtvarné, hudební, i tanec je uměním.      A stejně tak je uměním i literatura. Vždyť o těch nejslavnějších, nejlepších a neznámějších spisovatelích říkáme, že to jsou umělci. A podobně jako musí výtvarníci, hudebníci a tanečníci mít cit pro svou práci, tak i spisovatelé musí mít cit pro psaní. Například o básnících se říká, že musí mít to správné „básnické střevo“. Nevím, co mají autoři prózy či dramatu, snad jakési prozaické nebo dramatické „střevo“, nicméně jistým talentem musí být obdařeni také.

Jenže něco podobného platí i na straně druhé, tedy na straně diváků, posluchačů, čtenářů. Člověk nemusí rozumět tomu, jaký je rozdíl mezi akvarelem a pastelem. Nemusí vědět, kolik křížků má stupnice D-dur. Pochybuji, že každý zná gagliardový krok. Ale někomu se umění líbí, má ho rád a snaží se mu porozumět a někdo ani po půlhodině zkoumání největšího kubistického veledíla nerozumí sdělení obrazu, po shlédnutí baletu netuší, jaký byl příběh, a po vyslechnutí symfonie Tchaikovského nechápe, jak taková „věc“ mohla oslovit tisíce lidí.

S literaturou je to podobné. Zde však lidé vnímají jinak poezii, prózu a drama. Myslím, že úplně nejsložitějším literárním sdělením je poezie. Já sama jí leckdy nerozumím. Zkrátka nemám nejmenší ponětí, co tím chtěl básník říct. Často se mi stává, že se mi určitá báseň líbí. Ocením básnické obraty, hezky mi zní, ale nevím, co je pravou podstatou tohoto díla. Nevím, co autora dovedlo k tomu, aby něco takového napsal. Pokud autor užívá nadmíru metafor a symbolů, řeknu si: „To je pěkné, to zní krásně!“ Ale vždyť já ani nevím, jestli byl autor při psaní této básně šťastný, zoufalý, zdravý či nemocný.

     Drama je poněkud jiná záležitost. Nám, jako divákům, je dílo zprostředkováno herci. A proto je leckdy obsah srozumitelnější. I když se musím přiznat, že jsem viděla Steinbackovu hru O myších a lidech a dodnes mi není zcela jasný význam názvu hry. Ale i v dramatech se objevuje mnoho symbolů, jejichž význam pro některé zůstává na dně hlubokého jezera.

       Většina prózy je již poněkud jasnější a pochopitelnější. V próze většinou nalezneme nějaký příběh, do kterého jsme schopni se začíst a líbí se nám. Ale ani to není podmínkou.     I v literatuře se objevilo mnoho stylů a kulturních epoch, jejichž autoři experimentovali a chtěli vytvořit něco nového. A ač leckdy jsou taková díla považována za umělecké skvosty, porozumí jim jen malý zlomek čtenářů.

      Nicméně zůstaňme u toho, že próza bývá pro většinu poměrně pochopitelná a jasná. To je přeci krásné. Tak se o ní pojďme učit! Zde ale nastává ten největší problém. Má vůbec význam učit ve školách literaturu, když žáci stejně příliš nečtou? Učíme se o literatuře od starověku až po dnes. Musíme pojmout kvanta informací. Leckterým z nás však v životě k mnohému nebudou a ne všichni jim porozumí. Často je to jen memorování prázdných frází a obsahů děl, která si nikdy nepřečteme.

       Nebylo by lepší, kdyby se množství autorů a jejich děl vyučovaných při hodinách literatury snížilo tak na polovinu    a aby si každý ono dílo tak trochu „osahal“? Ale jak to provést? Jako jediný způsob vidím zavedení literatury jako nepovinného předmětu, kam by se přihlásili žáci, kteří mají    o tento druh umění skutečný zájem. Neříkám tím ale, že by literatura měla ze školního rozvrhu zmizet úplně. Snad by znalost některých autorů a literárních děl měla patřit k tzv. všeobecnému rozhledu člověka. Možná by bylo zajímavější vyhnout se onomu obávanému „telefonnímu seznamu“ a radši jednoho autora probírat více hodin, něco si od něj přečíst, pohovořit o díle a možná by potom hodiny literatury byly snesitelnější a zábavnější. 

      Žáci by se zkrátka měli snažit literatuře porozumět, ale ne tím, že se budou učit nazpaměť, co kdo napsal. Literatura je podobně důležitá jako hudební či výtvarná výchova. Možná bychom mohli zavést   nový   předmět – literární   výchovu. Možná by mohl být žákům dán prostor i pro jejich vlastní tvorbu. Možná by je to i mohlo bavit. Možná… Kdo ví.