schody v lete

zase jedno. asi to nikdy neskonci. vadi to, ze pisu bez diakritiky?

mel jsem sen. sel jsem po silnici, bylo asi brzke leto, ale uz desny hic. mel jsem tmave bryle, takze slunicko svitilo. po leve ruce byla nejak stena, mozna skala a najednou tam byly schody nahoru. takova velmi uzna ulicka, stare schody, zarostle mechem a lisejnikem, sem tam chuda trava, i v tom hicu a svetle tmava, pro nerozkoukane oci skoro jako cerna dira. podival jsem se nahoru. moc se mi tam nechtelo. mel jsem jen sandaly a ona byla cela vlhka jeste z rana, ale sel jsem. byla uzka, vesel jsem se tam, ale ruce jsem musel vyndat z kapes bermudu.

sel jsem tak nahoru, az jsem uslysel hlasy. par lidi slo dolu, byli obleceni barevne, chovali se divne. turisti. sklopil jsem zase oci a sel dal. byli tlusti, zenska ve zlutem triku vepredu. chtel bych se jim vyhnout, ale v tehle ulicce se to opravdu neda. museli jsme se vyhnout. zdesil jsem se. budu se jich muset dotknout. smali se, kdyz jsme se kolem sebe protahovali, jejich uz tak nafouknuta bricha se zvetsovala, nafukovala. vesele hykali, kdyz se snazili ty sva tlusta bricha vdechnout, abychom se protahli. mrkali vesele na me a kdyz videli, jak desne se tvarim, mrkali vesele po sobe a povzbuzovali se. mysleli, ze jim nerozumim, kdyz po sobe pokrikovali. rozumel jsem a bylo mi jen vice na zvraceni.

kazdeho, ktereho jsem obesel, me pripravil o silu, kdyz jsem se tak protahl kolem toho pateho, byl jsem uplne zniceny, nevim, jestli vice nastvany, nebo ponizeny jejich radosti, jejich ignoraci, jak jsou odporni. chtelo se mi brecet. jeste ze jsem mel cerne bryle. sel jsem rychle dal, za chvilinku jejich povyk stichl. ohledl jsem se opatrne. byli pryc. nikdo nezustal.

podival jsem se zpet nahoru. byl jsem tak v polovine. nemeli kam zmizet. netizilo me to, hlavne ze byli pryc. nahore, nad schody, ktere asi vedly zase k takove prohrate asfaltove ceste, po ktere jsem prisel, svitilo svetlo. tak jak se predtim jevila ulicka temne, jevilo se ted svetlo jako male slunce. tetelilo s v hybajicim se vzduchu. neco se tam pohlo. postava, cerna, ale priblizujici se. mnohem mensi, nez ty predchozi.

sla si dolu. pomalu, schod po schodu. sla si hezky, svudne, jak to umis, kdyz se snazis. divala ses na me, vedela si, ze tam asi budu, coz je zvlastni, ja mel pocit, ze jsem utekl, ze nikdo nevi, kde jsem. sla si ke me a chvilema si se kousala do spodniho rtu, kdyz si doslapla na dalsi schod. mela si ty oranzove cukliky, co jsem ti koupil. byla si nadherna. jen jsem stal a hledel. snad i zaril. sla si ke me a ja si uz predstavoval, jak si ma, jak a kde te vsude budu hladit a jak budes vzdychat.

bylo ticho a horko, desne horko. presto me do tela zablo, z vlhle cerne ulicky, z tezkych prudkych schodu porostlych mechem a lisejnikem. nikdy si neprisla. zmizela si tak jako ti turisti. asi jsem mrkl, nebo se na chvilku zamyslel a ty jsi byla pryc. mam jit ted nahoru nebo dolu?

probudil jsem se. venku je zas pod deset stupnu, presto jsem se odkopal a lezel nahy na posteli. prsty u nohou zmrzle az bolely. chtel bych aspon zpet do toho snu. chtel bych aspon tu sanci, ze na tebe muzu nekde cekat a ze se treba zjevis.

---