Bratricek

Ze sbirky Spolecenstvi Krasnych Dusi anonymniho autora

Nad střechami věžáků obrovská Luna visí, a mračna náhle vytváří na nebi obraz čísi. Spanilé oko měsíce se na mě smutně dívá, do tmy se vine silnice, do ticha noci šumí píseň větru tklivá. Bratříčku, cítím tě v kostech, proč se mi jenom skrýváš? Tvé verše se nesou údolím, když v podvečer si zpíváš. Tvé ruce zvrásněné jak tělo této planety se úpěnlivě modlí, ach bratříčku, proč jsme se spolu lépe nedohodli? Čas proudí mezi skleněnými přepážkami labyrintu uvnitř betonových věží. Tuším, že bloudíš na druhé straně chodby, však vidím tě jen stěží. Má kolena jsou rozdřena do krve a moje srdce zmírá samotou, jsem plná veršů, které nikdo nečte a obklopena pustou prázdnotou. Bratříčku postůj, přece jsi vzešel ze stejné Luny. Kouzelné sémě Ducha Svatého vyklíčilo v její snivé tváři. Ty květy prokleté však mají pronikavou vůni. Jsou horké jako mandle za mlada a těžce sládnou v stáří. Ach duše moje hladoví a zmírá uprostřed papírových kulis smyšleného světa. Život se rychle vytrácí z našeho života a s poesií už je dávno veta. Láska a přátelství na jedno použití jako plastikový talíř v McDonaldu, štěstí co bublá jako ochucená sodovka než všichni padnem na jedinou haldu. Těžký je úděl básníka přežívat v tomto světě, já létám jako motýl kolem zahrady, kde jenom zlo a závist kvete. A marně hledám svoje bratry a sestry ze stejného rodu. Zoufale svoje zraky upírám do jediného bodu. Nevyzpytatelná je tvář mé dobrotivé matky Luny. Vzhlížím k ní ze dna studny a šplhám od kořenů do koruny. Jen ještě chvíli budu světem procházet a rozdírat své boty, razit si cestu skrze tvrdou skálu a zraňovat svou duši o její hroty. Ach bratříčku můj, zlá spirála času se se mnou stále točí, proč jen se míjíme, kdo nejvíce se spolu podobáme? Snad tyto verše na dálku ti moji prosbu přetlumočí, a kletba osudu se jako kolo na nebeském voze zláme.

---