ANON

Ze sbirky Spolecenstvi Krasnych Dusi anonymniho autora

Tam kde není východiska a kde se uzavírá kruh našich osudů, není už nic, jen tma a holá prázdnota a smutek věčné marnosti, tam kde se prostor našich myšlenek a pocitů scvrkl do jediného bodu, v kamenné zdi,která obklopuje možnosti chápání naší bytosti, se skrývají malá dviřka, zarostlá planými růžemi a kopřivami, tam odkládáme svoje těla, tam kam jenom naše duše smějí vstoupit samy. Svět vysokánské věže plné bytostí a chodeb spletitých jak pavučina, schody vlhké vedou do sklepa a vzdušné mosty protínají bezčasový prostor jednotlivých poschodí. A žádná z těchto chodeb nikde nekončí a ani nikde nezačíná. Vše spolu souvisí a vše se do nekonečna vzpíná. V Anonu smrt s životem se snoubí v procesu věčné obrody. Anon. Toť neustálá změna a křižovatka možností. Toť světlo a tma. Ano i Ne . Tam duše naše přebývají, kde se nic neztratí, nezapomene a nezahyne. Tam účty svoje skládáme a pomalu na hromadu vršíme svá Ne i Ano. A nezávisle na našich představách a přáních, v Anonu je vše dopředu dáno. Vrcholek této věže se dotýká bílých mračen a její základy vězí v jádru našich kostí. V jejich zdech koluje naše krev a bolest a naše duše v jejich komnatách jsou hosty. Jak ve včelím úlu hemžíme se mezi sebou uvnitř břicha společenství našich duší, však většina z nás žije v představách o jiném životě tam kdesi venku a zřídka tuší, smysl všeho toho hemžení a věčné zdánlivě marné snahy. Jsme jako komety co víří temnotou, když vybočily ze své dráhy. Tenounké paprsky našich světel se splétají do stále hustších sítí, že málokterý z nás je schopen chápat, že i ve zmatku je zakořeněn řád našeho bytí. Svět o kterém mluvím je ohromný, a při představě, co se uvnitř skrývá, se mi točí hlava. Však dvířka, která do něj vedou jsou tak malinká, že jenom duše dítěte se může prodrat skrze klíčovou dírku. Stojím v koutě svého života a přede mnou se tyčí hrozivá hradba mojí tělesnosti, jež vězní moji duši a usurpuje její práva. Třesu se zimou a věčnou netrpělivostí. Já v jedné ruce svírám klíč a v druhé nepopsaný list, svou příští sbírku. Budiž tedy slovo. Na samém začátku i konci. Já půjdu vstříct svému osudu s písní na rtech jako blázen, přes propast mezi dvěma světy. A byť svou misi nedokonám dřív než rozplynu se v slunci, má podstata shoří jak křídla mýtického ptáka, avšak v lidských srdcích navždy zůstanou mé následující věty. Otevírám bránu, já odemykám její východ i západ. Odhazuji svoji zvědavost a potřebu stále chápat. Své srdce na dlaních jak plamínek svíce před sebou nesu. Já kladu svou nohu do prázdna a padám do neznáma bez jediného hlesu. Ach Bože sladký uvnitř mojí duše, ochraňuj mě na mé bláznivé a dlouhé pouti. Chraň moje světlo dechem svým a nedej mi v hlubokých vodách utonouti. Ach Bože jediný, má lásko, naděje, ty který vtělil jsi do mého ubohého těla tento plamen. Já držím se tě pevně za ruku a naslouchám tvým tichým slovům útěchy. Dávám ti svoji důvěru a lásku . . . Amen

---