Michelangelovi

Ze sbirky Spolecenstvi Krasnych Dusi, v poradi 6 sbirce anonymniho autora

Jak slámka, která zahnívá a smrdí, v louži lidských předsudků a pomalého tlení, já toužím po divokém větru který bez prodlení odvane ten zápach, pocit prázdna v moji hrudi. Chci bouři citů, které jako divé mraky po nebi se ženou, proud dravé řeky valí se skrz rozeklaté skály, a duha opravdové lásky náhle vypíná se v dáli, na obzoru mojí mysle, slova vyvěrají s tichou kantilenou. A horký pramen krve, která proudí v mojí duši, v studně mého břicha, tryská a zalyká se vlastním žárem, to pták Foenix znovu ožívá svým vlastním zmarem, jak když zkázonosný požár letí vysušenou buší. A slupky semen pukají a klíčí v popelu svých stromů, tak jako láska k člověku se rodí ze strašného bolu, každý kdo k nebi touží letět, nejdřív padá z výše dolů, ach, není na tom světě blesku, bez burácejících hromů.

---