Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Spirála hmoty obepíná přímku mojí duše,
kolem všechny elementy tvář svou stále mění
a stlačují mou bytost do skořápky osamění.
Já sama ze sebe svou existenci odvozuji,
nekonečné prázdno moje uzavřené nitro plní
a vprostřed mého nehybného jádra životem se vlní.
Linie tance, zčeřená kolesa na hladině,
toť rámec obrazu, který se v slunci leskne,
jak hejno třpytek zmizí v hlubině,když vlna tleskne.
Šumění větru zrána, klokotání,když se mořská pěna vaří,
pára nad vodami, která pulzuje a zvolna k nebi stoupá,
ulita spící Noemovy archy,když v příboji se houpá.
Mé sny se dělí v obrazy a jejich černobílé stíny,
paleta barev rozpíjí se do ztracena, do temnoty,
a světlo rozřezává černé plátno svými hroty,
pastely rybích ploutví, štětcem nařasených chaluh
maluji vize hojnosti, jež pod povrchem mizí,
zvolna se rozpadá jak přízrak pyramidy z Gízy.
V štěrbinách skalních útesů si meluzina píská.
Činely vln se rozráží a struny korálů se pnou a chvějí,
na hrotech rozbouřených vod delfíni v tanci dovádějí.
Hromová hudba burácí a racci na obloze křičí,
srdce oceánu vyzvání, burácejí kotle spodních vírů,
toť hudba rozpoutaných živlů, overtura míru.
Má lastura se nese světem hromového ticha,
které otevírá meze existence nekonečna bytí,
má duše ? perla uvnitř perlorodky v rybářově síti.
Já zpívám hlasem vysokým v hlubině svojí schránky.
Mé tělo křehké jako modlitba se o skaliska tříští.
Však moje píseň ožije v životech příštích.
Písmák