Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
"Taky jsem tam tenkrát stál a křičel z plných plic,
mával zablácenou vlajkou,
taky se mi tenkrát ještě pěnila krev v hlavě,
ještě jsem si uměl dupnout,
ještě jsem i půllitr zpěněného pivka do sebe uměl naráz obrátit
a mlasknout.
Kde jsou ty časy, kde jsou?
Ale tenkrát, tenkrát jsem ještě toužil, tenkrát jsem ještě věřil.
Bušil jsem se do prsou a pěstí do stolu,
když mě o půlnoci kamarádi táhli z hospody domů.
Miloval jsem vášnivě a ještě vášnivěji nenáviděl.
A kde jsou ty časy, kde jsou?
Jestli se stydím?
Jak bych jenom mohl, není před kým.
Není tady jediného páru očí,
ze kterých by nečišela sprostota a zklamání.
Kam bych před sebou sám utekl,
dneska ani v zrcadle už člověk neuvidí svoji pravou tvář.
Sedím u stolu a srkám horkou polívku,
kterou mi moje žena naběračkou lije do talíře.
Tak jde život, v ruce lžíce mechanicky nese sousto do úst,
jež je otupěle polykají,
dokud na dně mísy nezůstane ani kapka.
A kde jsou ty časy, kde jsou?
Tenkrát jsem tě líbal na lavičce pod Petřínskou rozhlednou.
Plakala jsi, rtěnka se ti rozmazala kolem žádostivých rtů,
řasenka ti stekla po tvářích.
Tvoje prsy naběhlé a vzrušující,
padly mi do rukou a spolu s nimi vzlétly...
Těžkopádně jsme se tehdy povznášeli nad ošuntělou realitou
bezvýchodného života.
A kde jsou ty časy, kde jsou?
Ani jsem si nestačil dopnout poklopec,
už jsem se vrhal do kordónu policajtů.
Mlátili mě holí, řezali mě obuškama,
kopali mě, vláčeli mě po ulici v loužích.
Ty?s pak v pokojíku v podkroví, namáčela vatu do perovodíku
a líbala?s mě na modřiny.
Opili jsme se, křičeli jsme z okna, váleli se po podlaze,
volali jsme: pravda, láska, svoboda.
A kde jsou ty časy, kde jsou?
Kde jsou ty časy, kde jsou, my jsme dávno dobojovali.
Sedím u stolu a na nohou mám bačkory
a na hlavě pantofel, co patří mojí ženě.
Byla jsi to ty? Nebo to byla tenkrát ona?
Kdo by jenom ztrácel čas a sílu marným rozvažováním
o časech nenávratně minulých?
Co bych býval byl, kdybych byl nebyl býval byl, ó matko moudrosti!
Ta bolest štípe jako zrnko pepře, plavoucí v mastném oku mé životní polívky.
Uvízla mi mezi zuby.
Spláchnu ji jedním lokem a pohřbím do záchodu.
Sedni si má milá, sedni si mi na kolena,
strejda ti poví, jakej von kdysi bejval bojovník.
A kde jsou ty časy, kde jsou?
Protože my jsme už dávno dobojovali."
Písmák