Sach

Ze sbirky Tulak Na Uteku

Světlo dohořívá v lampě věčného ohně, Vánoční Pašije a lidé shromáždění v Katedrále Znovuzrození mlčky pohybují rty a bojí se uvěřit v evangelium lásky. Vánoční flitry a světélka v oknech a kapří kůstka jak by uvízla nám v krku. Před oltářem klečí plačící muž a betlémský plamen se komíhá v temnu jeho duše. Půlnoční vichr se točí nad kostelní věží a lidé se choulí každý sám do sebe. Když není kam, a člověk stojí zády ke zdi, když není čas a naděje na pokání, jen holé ruce tisknout v modlitbě, zklamáni a poraženi na bojišti vlastního života. Jeden druhému klademe za vinu svou osamělost. Vyčítavě se díváme do očí Madony z lipového dřeva. Bože, který nejsi. Proč jen jsi nás nechal na holičkách? Marně bloudíme po cestách, které nikam nevedou. Marně pídíme se po odpovědích, na které neumíme klást otázky. Táhneme svou káru usilovně vpřed a s každým klopýtnutím ztrácíme vidinu svého cíle. Jezulátko leží v hrobě svých jesliček, když hvězdy na nebi pohasínají jedna za druhou. Jsme jako děti, které se bojí tmy. Kolísavá ruka matky, která otupěla bytím nás studí na čele a v hloubi morku kostí.

---