MAT

Ze sbirky Tulak Na Uteku

Zbůhdarma voláš do tmy, můj pane. Už je pozdě. Bílý rytíř, zasmušile projíždí polem. Jeho kopí je ostré jako bolest uvnitř mého srdce. Padá sníh a mráz se vkrádá do příbytků spravedlivých. Okna se pokryla jinovátkou a smrt se snesla na mé rty. Viděl jsem těla v tratolištích krve, a hlavy poražených králů naražené na kůlech. Viděl jsem požáry a vyhořelé tváře starců. Zoufalé oči matek, výkřiky jejich němých úst, a lásku malých beznohých dětí, co se o berličce klátí po žebrotě. Viděl jsem peklo bohatých a jejich bezesné noci na polštáři. Orchideje bez vůně a bezduchá těla krasavic. Vakuum duší naplněných nudou. Jemnost na povrchu, a odumřelou krutost predátorů v kleci. Viděl jsem svět a nenašel jsem na něm co by stálo za řeč. Všechno dění - pouhá shoda náhod, a život jako smrt, dvě odvrácené strany stejné mince. Všechno je ztraceno i co se neustále opakuje. V čase se sčítá, odčítá a nakonec i anuluje. Adventní večer padá na krajinu odsouzenou k bídě. A svíčky ve skořápkách plují po řece. Opilý Bůh nás neslyší. Potácí se úhorem jako otrhaný vandrák. A já se vzdávám! Padám tváří na zem. Už není kam bych šel a co bych toužil poznat. Na dně mojí duše skomírá láska a já se modlím, abych se naučil milovat.

---