Modlitba Pratelstvi

Ze sbirky Dvanact Klicu do Anonu

Boze, jak je clovek osamocen v pustine tohoto sveta, Duse blizkych tak vzdalene, jsem jako korab bloudici sirymi mori. Ziznim po porozumeni, nebot nerozumim sam sobe. Zoufale hledam nekoho kdo by mi odpustil nebot v sobe nesu hlubokou a tezkou vinu sveho byti. Motyli na louce otiraji sva kridla o okvetni platky kopretin. A pstruzi v potoce trou sva tela o kameny. Jen ja nemam koho bych se dotkl, dusi spriznenou v tom spechajicim davu. Boze, clovek sam je sobe nepritelem, jedinym puvodcem veskereho sveho nestesti. Jsme hrobniky svych snu denne v sobe zabijime nadeji na smireni. Boze, jako by nam v zilach kolovala skryta nakaza. Proc jen nedokazeme videt, co je v nas dobre? Proc se bojime uverit v slunce, vychazejici na nasem obzoru? Boze, tolik mi schazi mi pratele, pomahaji mi vzpomenout si a zapomenout. Jejich shovivavy usmev, pohled jejich oci, naplnuji me nitro jistotou a pokojem. Jejich smich, zvonivy a ciry jako bystrina jez bubla mezi skalnatymi brehy. A paprsek jarniho slunka kdyz tuka na okeni tabulky pokryte ledovymi kvety. Usmev a dojeti, soucit a bolest z rozlouceni. Horka kava s mlekem a ozvena slov jez stale vibruji prostorem. Boze, kam se jen rozletly dlane mych pratel? Jako stehovave husy prchly do dalekych krajin. Vzpominky nasi lasky a vzajemnosti pokryvaji zasedle zdi Stareho Mesta. Marne se je snazim zachytit sitkou na motyly. Presto vsak Boze, dekuji ti za tyto odlesky sveho lepsiho ja ktere v sobe nevedomky nosim. Odpust mi muj stesk a dej, at si vazim kazde chvile, kdy me mel nekdo z hloubi duse rad. Amen.

---