Dne 25.2.2003

..to bylo také do nějáké soutěže.. nedivém se, že jsem za to nebyla oceněna..

   Dne 25.2.2003                                                                                                                     Zápis č. 204

 

 

       Milý deníčku!

    

     Dnes ráno jsem se probudila a zdálo se to být stejné, jako jiná každodenní probuzení. Jakmile jsem

ale vyšla ze svého pokoje, nestačila jsem se divit. Přímo  přede mnou dva roboti! Jeden zametal podlahu

a jak mne spatřil, ohlásil dnešní datum a čas – 25.2.3003, 12:32:59. Druhý robot mi připravoval snídani.

Kupodivu se mi to nezdálo až tak moc zvláštní .

     Když jsem došla ke skříni na prádlo, nemohla jsem zjistit, jak se otevírá. Bylo na ní mnoho různých

tlačítek a hejblátek. Začala jsem klít a násilím se do ní dobývat. Asi po půl hodině marného zápolení

s prádelníkem jsem zjistila, že už jsem vlastně oblečená a nechápajíc, co se to vlastně děje, odešla jsem

z bytu.

     Vyšla jsem ze dveří svého domu a nevěřila vlastním očím. Všude okolo špinavé panelové domy

se zamřížovanými okny. Nikde žádná tráva, stromy, keře, prostě žádná zeleň. Během několika málo

minut jsem prošla kolem pěti ozbrojených vojáků. Z toho čtyři zneškodňovali skupinu zlodějů, kteří

prchali ze stejného domu, kde byl můj byt. Připadalo mi to totiž víc jako vězení, než dům pro slušné

lidi. Ten pátý voják  po kontrole mé legitimace usoudil, že mi napaří pokutu ve výši 250,- korun za

pozitivní výraz ve tváři. Naštěstí jsem na sobě měla to cizí oblečení, v jehož kapsách jsem tuto částku

našla. Zamířila jsem k prodejně s názvem „Pitná voda“. Když jsem vešla do obchodu, jedna z plastových

lahví na mne začala mluvit. Protože nikde nebyla žádná prodavačka, zeptala jsem se jí, proč se tady

prodává pitná voda, když je jí všude dost. Láhev se začala strašně smát a upozorňovala na mne ostatní

lahve v regálech, aby se také zasmály. Když se na můj účet dost pobavily, začalo děsivé a zdlouhavé

vyprávění o různých toxických jedovatých látkách, které lidé všude vypouštěli tak dlouho, až nezbyla

jediná kapka zdravotně nezávadné vody, jediný zelený lísteček na stromech a keřích, žádné květiny,

žádné neotrávené pole. Začalo mě děsit, že mi připadá normální povídat si s PET lahvemi a příběh

o lidmi  úplně zničeném světě to završil.

     Rozběhla jsem se a utíkala tak dlouho, dokud mne nezastavil konec pevniny, za nímž se do ztracena

rozkládala nažloutlá, podivně vypadající „voda“, která naštěstí nemluvila. To už by na mne bylo

opravdu moc.

     Opodál této podivné pláže jsem potkala skupinku zmutovaných lidí. Jeden člověk měl zarostlé oči,

další nazelenalou kůži a o těch zbývajících se radši nebudu zmiňovat, protože jejich vzhled nedokážu

ani popsat. Dali jsme se do řeči a jejich příběh vlastně navázal na vyprávění PET lahve.Uslyšela jsem

o rozsáhlých válkách, jaderných odpadech vypouštěných do země, obrovské kriminalitě, vzpouře

zvířat a o zmutování lidí do takové míry, že už se nerodí žádné zdravé a podle mých měřítek normální

děti. Zeptala jsem se, jak se dostanu k hranicím České republiky. Nechápali, o čem to mluvím, neznali

mou rodnou zem! Území, kde se zrovna nacházíme, nazývají ČNR, což vlastně znamená Českoněmecká

republika. A jsme na konci světa. Sklopili hlavu a zamumlali, že po vykácení a zničení všech lesů a po

roztání ledovců byla celá Evropa zatopena. Zůstala jen ČNR..

     Najednou se ti podivní človíčkové rozplynuli a zůstali po nich jen hromádky toxického prachu.

Zahlédla jsem obrovskou přívalovou vlnu té žluté „vody“, která kromě veškerého odpadu z továren

obsahovala i ošklivé tvory, jejichž původ a zařazení do živočišného řádu mi bylo neznámé. Vlna všeho

možného i nemožného se na mne valila, já zavřela oči a padla na zem.

     Když jsem se odvážila oči znovu otevřít ( pěkně pomaloučku, jedno po druhém), co nevidím – jsem

opět ve své posteli! Vyskočila jsem a honem k oknu, abych se přesvědčila, že jsem opravdu ve své

době. S úsměvem na rtech zdravím sestru, objímám ji  a jsem radostí bez sebe, že to byl jen zlý sen.

Trochu zchladila mé nadšení, protože se  na mě kysele podívala a pravila, jestli nemám horečku nebo

mi nepřeskočilo. V tu chvíli vím, že jsem opravdu doma a že to všechno byla jen noční můra.

     Od té doby ale často myslím na to, jaká bude budoucnost, jak to bude na té naší „modré planetě“

za pár staletí vypadat. Navštívila jsem dokonce pár věštkyň, ale žádná z předpovědí a vyložení

budoucnosti nebyla pravděpodobná.

     Už jsem na to přišla! Budoucnost si totiž v průběhu života tvoří každý sám a nikdo stoprocentně

      neví, co se stane zítra.Třeba už tu z nás nikdo nebude.

           Tak ahoj, můj deníčku, zítra zaznamenám  další zážitky v Zápisu č.205 ( SNAD, MOŽNÁ …).

 

                                                                                                

---