Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMartina
12. 04. 2006
10
2
3580
Autor
marw
I.
Opět je tu ten báječný čas, kdy Martina přijede na pár dní do Prahy, aby nás všechny oblažila svou přítomností... Vědom si svých povinností, nemohl jsem odmítnout najít si čas na „pokec a na kafčo“, ačkoliv kdyby se tak nestalo po celých čtrnáct dní, které tomuto výletu zpravidla věnuje, trestem by byla jen její uražená ješitnost. Hystericky by si stěžovala kamarádkám, možná že dokonce těm, které jsou spíš moje než její, vůči mně by ovšem zachovávala důstojně uražené mlčení... Což by mi ale bylo zcela fuk. Je totiž rozdíl, jestli vedete tichou domácnost s osobu, se kterou žijete a nebo jestli jen někomu přestanete ob den psát emaily. Vlastně bych se docela dobře bavil.
Náš sraz byl obligátní, u koně. Usmívala se tak jako vždy, poznal jsem ji už z dálky. Po pozdravu jsme se vydali nazdařbůh dolů po náměstí; ihned přešla do své oblíbené koketní polohy, začala mluvit o trošku tišeji, než by bylo efektivní. Pokud možno jsem se jí průběžně snažil dávat najevo, že z mé strany tu stále je a bude odstup přesně v tom duchu, v jakém to mezi sebou už dávno máme vyjasněno. To však vždy šlo jen do určité míry; záviselo to v první řadě na tom, jak je to dlouho, co jsme spolu spali. Tento akt, který byl ovšem vždy způsoben vším jiným než láskou, totiž z jejího pohledu jaksi popřel platnost jakýchkoli dohod, které mezi námi ohledně našeho vztahu byly nastoleny.
Směřovali jsem do nedaleké kavárny, dostatečně malé a obyčejné, aby mi nebyla protivná, a já jsem ji během konverzace pozoroval; příliš jsem ani nevěnoval pozornost tomu, co mi říká. Byla stále stejná, krásně oblečená i namalovaná, neustále zdůrazňující svoji dospělost a samostatnost... A přitom je to asi jediná osoba, o které bych s klidným svědomím mohl říct, že to hlavní co potřebuje, je dospět. Míchal jsem si kafe a uprostřed výkladu o zásadních žabomyších problémech jejího života jsem přemýšlel, jak dlouho jí znám... Hodně. Prožili jsme toho spolu dost, poznal jsem ji už v tanečních. První velká láska. Romantika. Jenže to už je dávno pryč.
Po pár skleničkách vína jsem přestal být tak ostražitý a začal jsem se víc usmívat; koneckonců když někoho velmi dobře znáte, jen těžko ho můžete nemít rád – alespoň jistým způsobem (což je patrně recept na štěstí většiny vztahů)... Možná jsme si s Martinou i celkem příjemně popovídali, tedy pokud nepřišlo na nějaké citlivé téma. Pokud s někým delší dobu jsem, tak o tom vždy ví; přesto to není nic, o čem by si zrovna chtěla povídat.
Když jsme se zvedli, nabídnul jsem jí, že ji doprovodím domů. Dělal jsem to vždy, brala to víceméně jako samozřejmost. Z centra to nebylo daleko, hezkou procházkou tak na půl hodinky – cestou, kterou jsme spolu šli mockrát, přes místa na kterých se můžeme pousmát, každý sám, nad vzpomínkami z pravěku. Cestou jsme samozřejmě čile debatovali; jedna z jejích protivných vlastností.... Martina nesnáší mlčení. Tiché porozumění bez potřeby cokoli říkat a jiné celkem samozřejmé či přímo esenciální instituty partnerského soužití jsou pro ni jen prázdné pojmy... Strach z ticha. Oklepal jsem se při vzpomínce, jak dokáže být protivná.
Už se stmívalo a my jsme došli k široké hlavní ulici, chodník byl zapadaný podzimním listím. Poslední úsek naší cesty. Její dům v dálce jako jasný symbol křižovatky... Nebo spíš dělení cest.
Ona teď moc lidí nemá a já vím, že se na ní nemůžu vykašlat, svým způsobem je to chudák. Sem tam jí napsat pár slov a jednou za dlouhý čas s ní někam zajít, to není nic, co bych pro někoho nemohl udělat... Kdyby mu to mělo pomoct. A přitom si uvědomuju, kolikrát za tu dobu a jak byla krutá ona ke mně – být v mé situaci, asi by na mě kašlala. Jenže to už je dávno pryč... a časy se mění. Stojíme před dveřmi.
„Chceš teda jít nahoru na to kafe?“
Možná jsem byl milý až příliš, možná měla moc vína, možná je smutná... Většinou to sice dopadá podobně, ale ona nechce být ten, kdo udělá první krok („proč musím být já ta špatná?“). Tohle nikam nevede... Tedy dnes to nikam nevede. Jsem téměř střízlivý, krom toho si nejsem jistý jestli zrovna sex s Martinou bych umístil do horní části žebříčku... a vůbec – celkově mě ta představa pranic neláká. Její byt je past nahoře v podkroví, v domě bez výtahu, ve kterém se domovní dveře pečlivě zamykají. Bez klíčů není úniku; a ty já už velmi dlouho nemám. Chodit schody nahoru a dolů častěji než musí Martina odmítá, pustila by mě nejdřív ráno – takže bych jí musel vidět ještě zítra... Celé dlouhé ráno, než bychom opustili byt. To je i na mě trochu moc velká porce přetvařování najednou.
Rozloučil jsem se; byla naštvaná, ale měl jsem dobrý pocit. Vydal jsem se ulicí dál dolů... Vítr zlehka foukal proti mně, cuchal vlasy a mírně se opíral do kabátu, příjemně. Šel jsem požitkářsky pomalu a vychutnával si svou osamělou cestu domů. Autobus staví jen o kousek dál, ale čekala mě dlouhá cesta domů; jel jsem vlastně z konečné až na konečnou. Pozvolná trasa, která se obtáčí kolem města... Od začátku až do konce, budu pozorovat potemnělé ulice, domy a lidi... Užívat si tu cestu jako někdo, kdo ji nemusí absolvovat denně.
Přišla mi zpráva... Kdopak asi píše? Déja vu – často jsem tudy jezdil a zprávy dostával a četl, zamilované vzkazy dvou, co právě chvilku nejsou spolu. Cestou do schodů špatně šlápla a měl jsem jít s ní a etc... Uražená, jedovatá a protivná, taková jakou ji znám. Dřív bych si s tím možná dělal starosti... jenže to už je dávno pryč.
II.
Ráno mě vzbudil drnčivý protivný zvonek... Ztěžka jsem rozlepoval oči, příšerně mě bolela hlava a žaludek na tom byl moc špatně. Snažil jsem se soustředit. Ten zvuk nebyl budík – někdo stál u dveří. Jestli jsem si byl v té chvíli něčím jistý, tak tím, že za těmi dveřmi nemůže stát nikdo, kdo by stál za tohle vstávání. Jen po nesmělém rozkoukání se mi už dělalo špatně, z pouhého pohybu otevřených očí.
Zvonek neustával, spíš sílila intenzita... Měl jsem pocit, že slyším i bušení na dveře. Někdo volal moje jméno.
Zkusil jsem pomalu vstát, cítil jsem se ale příšerně. Oči mě pálily, rty jsem měl rozpraskané a v krku mě pálilo; v jistém smyslu to ani nemohlo být horší. Ukázková kocovina. Mátoživě jsem došel na chodbu, trochu jsem se kymácel ze strany na stranu, ale šlo to. V koupelně jsem na sebe chrstnul trochu studené vody, probralo mě to. Vypadal jsem příšerně – měl jsem na sobě jen trenky a špinavé tričko... Kašlal jsem na to.
Do mojí hlavy se ostře zařezával každý zvuk... Případ zvonku, který drnčel asi dva metry od mé hlavy, už byl mimo jakoukoli stupnici. Ten člověk venku se o něj snad opřel. Rezignovaně jsem udělal dva nejisté kroky pryč z koupelny a už trochu naštvaný jsem otevřel dveře.
Martina. Vůbec jsem nechápal, co tu dělá, ani kde se tu vzala, natož co chce. Vypadala naštvaně. V ruce držela nějaké papíry. Přitom jsem jí takovou dobu neviděl – jak vůbec ví, kde bydlím?
„Ty hajzle...“
To nevypadalo dobře. Trochu jsem zavrávoral a podvědomě o krok ustoupil. Nečekala až ji pozvu dál a vběhla dovnitř. Nezouvala se. Dveře zavřela kopnutím nohy, aniž by ze mě spustila zrak.
„Co si o sobě vůbec myslíš?“
Byla v tom nenávist. Nenávist byla i v jejím pohledu. Zabíjela mě pohledem a čekala, že něco řeknu... Něco, čím bych se zachránil? Tedy pokud vůbec na něco takového čekala; možná jen sama nenacházela přiměřeně nenávistná slova.
Na mě toho bylo trochu moc... Nevěděl jsem ani v nejmenším, co říct.
„Já...“
Chvíli mě beze slova opovržlivě pozorovala a trochu nechápavě kroutila hlavou. Pak se její rty sevřely do zatvrzelé linky a s teatrálním napřáhnutím mi vrazila facku. V hlavě se mi zatmělo a tvář mě pálila, tohle už bylo příliš. Téměř okamžitě se mi zvednul žaludek. S maximální možnou rychlostí jsem vrávoral na záchod. Kleknul jsem si u mísy a do nosu mě ihned praštil strašný smrad. To ale nebylo nic, co by mě teď trápilo... Objímal jsem mísu, zvracel jsem a žaludek se mi stahoval v příšerných křečích. Šel ze mě jen alkohol.
Když odeznělo to nejhorší, otočil jsem se... Stála tam a pozorovala mě. Už v tom nebyla nenávist, jen čiré pohrdání. Zkalená troska. Ubožák.
Nepřestala se na mě dívat, ale její ruce se zvedly. Natáhla je kupředu a držela v nich ty papíry... Pak je pomalu a s gustem začala trhat. Nejprve na půlku, pak na půlku půlky a tak pořád dál, dokud jí stačila síla. V rukou jí nakonec zbyla jen hromada útržků. S pohledem stále upřeným na mě otočila ruce dlaněmi dolů a já ze země sledoval, jak se kousíčky papíru zvolna snášejí na zaprášenou podlahu. Pak se na místě otočila, vyšla ze dveří a práskla jimi za sebou.
Byt ztichnul. Po chvilce jsem se pomalu zvednul a zvědavě sebral několik útržků. Nechápavě jsem je prohlížel... Pak mi to došlo. Vytřeštil jsem oči a znovu se mi zvednul žaludek.
Byl to můj včerejší text.
2 názory
libi se mi to
1/je to ctivy a zivy
2/zda se mi to bejt v poradku i po slohovy strance... rozvrzeni textu, point, vtipnych vet, metafor... je to vyvazeny
3/mam rada takovyhle "sekani" - myslim jako dva/min./ useky kery na sebe zdanlive moc nenavazujou, ale presto jo...
4/a tak no... bylo by toho vic, co se mi na tom libi, ale nejak s mi moc nechce premyslet....:)
*
Vtahlo a už nepustilo… .
[Snad jen, mohu-li, pro mne bez posledního odstavce]
Moc líbilo. Tip
Aššurballit
14. 04. 2006
> co se ti na tom nezdá.
Nejde o soutěž a není to myšleno ve zlém :-) (omluva předcházela). Závist je to! :-)
Spousta povídkářů takovou navštěvovanost nemá (třeba já).
Přečti si to celé třeba za půl roku (nebo po napsání nékolika dalších věcí) a zjistíš, že pointa, o které píšeš, není zřetelná. Třeba pak připustíš, že změna polohy pisatele v první části by nebyla s odpuštěním jak pro blbé.
lakrov: co se týče třetí osoby - přepsání první části by to určitě posunulo někam jinam, zajímavý nápad, ale i když jsem nad tím uvažoval, takhle se mi to asi líbí víc... krom toho by to bylo s odpuštěním jak pro blbé, takhle si to každý může chápat jak chce (i že je to nesmysl).
to je asi to jediné, na co se dá reagovat - co se týče soudnosti ostatních uživatelů, tu se neodvažuji posuzovat a přiznám se, že je mi bližší hodnotit text jako takový bez ohledu na to, jestli byl autorův první nebo poslední.
fakt je, že tohle jsem si psal v rámci jistého řekněme cvičení - když to bylo hotové, po určité době jsem si k tomu dopsal druhou část a vzniknul jakýsi celek (nepopírám že má možná chyby, dané zejména tím, že jsem to nepsal koncepčně jako povídku, ale šlo mi o hlavně tu první část) to snad ale nebrání tomu ptát se na názor ostatních.
no a tím jsme se dostali k poslednímu bodu - co se týče počtu komentářů - asi nikomu tady nejde o nějakou soutěž, pro mě jsou to všechno zajímavé postřehy a abych řekl pravdu netuším, co se ti na tom nezdá.
jolbah: jasně, 3. osoba viz výše - ale je pravda, že by s tím šlo pracovat víc a ten motiv ve druhé části mnohem víc rozvinout, takhle to není moc jasné (z pohledu téměř kohokoli krom mne zdá se).
možná to někdy ještě nějak použiju / respektive trochu přepíšu.
avízo?
Myslím, že jde o autorovu prvotinu. Nemyslím, že má mnoho zkušeností se psaním povídek. Počet ohlasů, názorů, či kritik, kterých se mu dostalo, je pro něj jistě uspokojivý. Jejich obsah snad i přínosný. Mě ten počet (21/5 tupů ?) překvapuje. Hodnotit dobrá/špatná je u pvního díla těžké. Těch, co křičí "Výborné!" bych se zeptal: "Kde jste byli, když se rozdávala soudnost?" Autorovi se za předchozí větu omlouvám. Co zkusit přepsat 1. část do třetí osoby? V takovém případě by v ní ani tolik nechyběly ty přímé řeči.
> pointa je právě v tom, že hrdina té druhé části psal tu část první...
To není pointa. To je neodmyslitelný fakt, viditelný na první pohled. Těžko by někoho napadalo, že II. část píše někdo jiný. Zvlášť, když jsou obé části napšany v první osobě. Kdyby byla I. část napsaná ve 3. osobě, pak by se mohlo zdát, že II. část píše někdo jiný. Účinek pointy je ale i tak nejistý.
repulsion: ta pointa je právě v tom, že jak už jsem tu jednou psal, hrdina té druhé části psal tu část první...
snažil jsem se to zdůraznit jednak tím oddělením, ale hlavně tímhle:
"Martina. (...) Přitom jsem jí takovou dobu neviděl – jak vůbec ví, kde bydlím?"
Což minimálně spolu s tím "včerejší text" naznačuje, že něco nesedí.
jinak je celkem zajímavé, jak se tu hezky pod sebou sešly od dvou redaktorů přesně opačné názory co se týče první a druhé části :).
...a co se bytu týče - ona byla vždycky rozmazlenej fracek :).
každopádně díky za snahu!
A ještě je tam divné to, že "přijede na pár dní do Prahy" - a přitom tam má svůj byt. Ne, že by to bylo vyloučeno, ale není to příliš obvyklé.
K obsahu - celkem nic moc zajímavého - setkání dvou bývalých milenců. Dost obehrané téma. To pointa s tím textem není úplně marná, ale je tam trochu natvrdo - kdy to psal? Jak se k tomu dostala? Jestli je účel, aby to byla záhada, tak je to taková záhada, které já moc nemusím. Nemá to logiku. Druhá věc - odchází od ní skoro střízlivý, ráno se probouzí s příšernou kocovinou - kdy se ožral a proč?
První část je psaná hrozně nepřirozeně, šroubovaně. Ta druhá už je o něco lepší.
Distancovat se od přímé řeči je volovina. Dialogy text oživují, činí čtivějším, zajímavějším i věrohodnějším.
Než člověk začně něco psát, měl by si ujasnit, co chce vlastně čtenáři sdělit, proč a jaký by měl být očekávaný účinek. Tohle je takové převyprávění nepříliš zajímavé osobní zkušenosti bez jakéhokoliv přesahu. Zmiňovaná snaha o překvapivou pointu to nezachrání.
Tak pointu jsem nechyt. Ani když jí teď rozumim, tak mi nepřijde moc pointovatá. Jnak napsaný dobře, víc se mi líbí první půlka. Druhá je fušařina a kazí dojem.
> hrdina té druhé části psal tu část první...
A já, hlupák, si myslel, že trhala záznam z té SMS/e-mail korespondence, která byla maznačena v posledním odstavci I. části.
To vysvětlení, které podáváš, vypadá přijatelně. Jen já bych si pro ně představoval spíš schéma 'sraz - nepřišla - ožral - sepsal opileckou fantazii - přisla ráno...'. Možná tohle všechno v textu je, jen já to tam nevidím.
Povídka se mi zalíbila hned názvem (stejný jako jiná dávno, s úplně jiným námětem :-) ) Aniž bych se k tomu musel nutit jsem ji dočetl do konce. Absence přímý
ch řečí mě sice překvapila, ale neodradila. I tak se dá dosahnout určitého dojmu. Je to takové 'převyprávění', což působí klidnéjším dojmem, než živý děj s přímými řečmi. Takhle napsaná 'klidná' první část by mohla kontrastovat s druhou, dynamičtější částí. Té dynamičnosti by se v druhé části dalo dosáhnout přímými řečmi, ale jde to i bez nich.
Nenech se odradit mými pitvu připomínajícími plky.
Všem, kteří pochopili napoprvé, se omlouvám za avízo.
Aššurballit, fungus2: dík
jolbah: vlastně jsem to myslel tak, že hrdina té druhé části psal tu část první... je to srozumitelnější :)?
Jaký včerejši text? O ničem takovém předtím nebyla řeč. Nebo jsem něco přehlédl?
Aššurballit
12. 04. 2006Aššurballit
12. 04. 2006
narvah: přímou řeč nerad... a není už to z podstaty ich formy, že svět můžeš poznávat jen skrze literárního hrdinu? když mu nestojí za to popsat ti, co říká Martina, máš holt smůlu :). no a ten přechod: druhá část je vlastně post scriptum - takže je to už trochu něco jiného, ale právě proto je to na dvě části a doufám, že smysl to dává.
seattle: ano, máš pravdu. v tomhle jsem nebyl úplně fér, protože ta literární martina má jen ten výběr špatných vlastností té živé... takže je to vlastně vůbec ona? snad bych si to obhájil :)
díky za postřehy!
no nevim, jestli ten přechod z první kapitoli dává smysl.. jinak napsané docela uvěřitelně.. není moc možností v první části poznat martinu podle toho, co dělá. popíšeš ji docela důkladně, ale když už spolu jdete do restaurace, tak bych ji nechal, ať se projeví přímou řečí a pořád bych nevysvětloval a nehodnotil..
pokud jde o pointu, tak tohle je myslím docela obehráté - na několikero způsobů (většinou, že se člověk probudí a zjistí..)
některé spojení myslím by být ani nemusela ("náš sraz byl obligátní" - to se říká v az-kvízu :) ), některé postřehy naopak potěší..
jinak dobrý!
reality show... no tak trochu - jedna věc je, že z hlediska teorie je to svébytné literární dílo odvislé od reality... na druhé straně bych se dost bál, kdyby to fakt četla :).
ta první část je zobecnění mých zkušeností s ní, ta druhá je fikce.