Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRezignace, reinkarnace a lžíce
14. 04. 2006
1
0
488
Autor
andilek
Na divokých vlnách
se světla mihotala.
Cizí hlava se zvláštně chichotala,
má kdysi pevná loď tam ztroskotala.
Ponořila jsem se do vody,
kde nemohla jsem dýchat.
Omdlelá nechala jsem náhody,
dýchat místo sebe.
Až nejen z očí
i z mysli ztratilo se nebe.
Až existence sama
začla mě v hrudi píchat.
Nořila jsem se dál a dál.
ten zvláštní škleb se na mě smál.
Rychle jsem dolů klesala,
do míst, kde každý by se bál.
Pode mnou zela temná jáma,
já nad ní vystrašená
vznášela se sama,
když hlas bez úst mě do ní zval.
Jáma vše živé vysála.
i já se vcucnout nechala,
cítila se být opodál.
Šílenou rychlost jsem nabrala,
stala se součástkou proudu bahna,
míjela trupy mrtvých lodí,
co plivou krev a špínu rodí,
zlomené stožáry a ráhna
vřískaly kolem mě
- shnilé třísky z kmene.
Paže mi zmrtvily rány do ramene,
nohy mi odřízly provazy z plachet
a zbytek rozsekaly kusy jachet.
Ač na malé kousky,
stále těžší,
vnímala jsem,
že kámen k sobě věším,
pak konečně
jsem dorazila
na dno.
Rána ... a ticho ...
Ticho i kvílení a jek ...
... tupá ztrnulost
i hysterický brek ...
Neúnosný tlak všech moří.
Ze srdce hrouda písku,
co rozdrtila třísku.
Na hrudi ocelový mrak.
Nesnesitelnost teď ...
... i pak.
Ostrá příď lodi z kovu hoří,
do písku naráží,
srdce se kolem sype.
Pohlcuje ho jedovatý lák.
Život si odešel,
bytí je závaží
horší, než nic.
Jen cáry z plic
slizce se otírají.
Mysl si chcíple sípe.
U dusného dna
mě právě pohřbívají.
... ticho ...
... do ticha jek ...
... a zase ticho ...
Vybuchlo na mě
mé vlastní břicho.
Prázdné,
ohlušující ticho.
Rezignace.
A místo breku skřek.
A v ocelové kouli
uvězněný vztek.
Ticho
a křik ...
Chlad
a vzlyk ...
Na sedřené lebce bouli.
Tak omráčeně jako spící
bezmyšlenkovitě vezmu lžíci,
zatlačím do čela
lžící,
co na dně ležela.
Záblesk od stříbra,
tma z bahna zřídla.
Držím tu lžíci,
nějak sbírám svou plíci.
Zbyla mi trocha zraku,
zahlédnu kousky vraku ...
Ač špatně - dýchat mohu.
Zrníčka písku pomalu sbírám,
dávám je dohromady.
Stanu se sochařem.
Písek roztavím.
Kousíčky sebe pevně svírám
- ještě s trochou strachu.
K sobě je postavím,
mám k umění vlohu
- totiž tu lžíci,
co patří ke mně.
Na ní se přenesu
do zahrady.
Vezmu svou nohu,
a potom druhou.
Maličké úspěchy
budou mi vzpruhou.
Po nohou budu kráčet duhou,
co vyroste z písku, lžíce i ze mě,
opřu ji o dno - to pevná je země.
Loďka se stluče, tkáně zas srostou,
v úlomcích hlavy mám myšlenku prostou:
Že dno bylo dobré
místo, kam padat,
ač pád ten zdál se jako krutá zrada
a fráze o osudu, co ukazuje záda
se zdála tak přesná ...
Teď za pád jsem ráda,
za cestu ke dnu vděčná.
Učila mě,
když byla nebezpečná.
Naučila mě,
jak používat lžíci
tu lžící
tam dole
vždycky
čekající.
se světla mihotala.
Cizí hlava se zvláštně chichotala,
má kdysi pevná loď tam ztroskotala.
Ponořila jsem se do vody,
kde nemohla jsem dýchat.
Omdlelá nechala jsem náhody,
dýchat místo sebe.
Až nejen z očí
i z mysli ztratilo se nebe.
Až existence sama
začla mě v hrudi píchat.
Nořila jsem se dál a dál.
ten zvláštní škleb se na mě smál.
Rychle jsem dolů klesala,
do míst, kde každý by se bál.
Pode mnou zela temná jáma,
já nad ní vystrašená
vznášela se sama,
když hlas bez úst mě do ní zval.
Jáma vše živé vysála.
i já se vcucnout nechala,
cítila se být opodál.
Šílenou rychlost jsem nabrala,
stala se součástkou proudu bahna,
míjela trupy mrtvých lodí,
co plivou krev a špínu rodí,
zlomené stožáry a ráhna
vřískaly kolem mě
- shnilé třísky z kmene.
Paže mi zmrtvily rány do ramene,
nohy mi odřízly provazy z plachet
a zbytek rozsekaly kusy jachet.
Ač na malé kousky,
stále těžší,
vnímala jsem,
že kámen k sobě věším,
pak konečně
jsem dorazila
na dno.
Rána ... a ticho ...
Ticho i kvílení a jek ...
... tupá ztrnulost
i hysterický brek ...
Neúnosný tlak všech moří.
Ze srdce hrouda písku,
co rozdrtila třísku.
Na hrudi ocelový mrak.
Nesnesitelnost teď ...
... i pak.
Ostrá příď lodi z kovu hoří,
do písku naráží,
srdce se kolem sype.
Pohlcuje ho jedovatý lák.
Život si odešel,
bytí je závaží
horší, než nic.
Jen cáry z plic
slizce se otírají.
Mysl si chcíple sípe.
U dusného dna
mě právě pohřbívají.
... ticho ...
... do ticha jek ...
... a zase ticho ...
Vybuchlo na mě
mé vlastní břicho.
Prázdné,
ohlušující ticho.
Rezignace.
A místo breku skřek.
A v ocelové kouli
uvězněný vztek.
Ticho
a křik ...
Chlad
a vzlyk ...
Na sedřené lebce bouli.
Tak omráčeně jako spící
bezmyšlenkovitě vezmu lžíci,
zatlačím do čela
lžící,
co na dně ležela.
Záblesk od stříbra,
tma z bahna zřídla.
Držím tu lžíci,
nějak sbírám svou plíci.
Zbyla mi trocha zraku,
zahlédnu kousky vraku ...
Ač špatně - dýchat mohu.
Zrníčka písku pomalu sbírám,
dávám je dohromady.
Stanu se sochařem.
Písek roztavím.
Kousíčky sebe pevně svírám
- ještě s trochou strachu.
K sobě je postavím,
mám k umění vlohu
- totiž tu lžíci,
co patří ke mně.
Na ní se přenesu
do zahrady.
Vezmu svou nohu,
a potom druhou.
Maličké úspěchy
budou mi vzpruhou.
Po nohou budu kráčet duhou,
co vyroste z písku, lžíce i ze mě,
opřu ji o dno - to pevná je země.
Loďka se stluče, tkáně zas srostou,
v úlomcích hlavy mám myšlenku prostou:
Že dno bylo dobré
místo, kam padat,
ač pád ten zdál se jako krutá zrada
a fráze o osudu, co ukazuje záda
se zdála tak přesná ...
Teď za pád jsem ráda,
za cestu ke dnu vděčná.
Učila mě,
když byla nebezpečná.
Naučila mě,
jak používat lžíci
tu lžící
tam dole
vždycky
čekající.