Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSMRT KRÁLŮ
16. 04. 2006
4
0
2001
Autor
anquetil
Lidé se rodí a umírají, stejně tak stromy. A žádné stromy nerostou až do nebe. Když se dovrší jejich čas, umírají stejně, jako umírají lidé.
Je to právě dvacet let. Bylo 15.dubna 1986.
Měl deset dní po svatbě a jeho druhá žena byla v pátém měsíci těhotenství. A on, i jako trenér cyklistů Dukly Brno, zůstal pořád tím starým lišákem. Při končícím tréninku v ostrém sjezdu ze svého oblíbeného kohoutovického kopce, ujel svým svěřencům jako malým klukům. Červená ručička na tachometru jeho závodního kola koketovala s osmdesátkou. Ale on byl zvyklý jezdit z kopce rychlostí, kdy ostatním tuhla krev v žilách.
V tu chvíli netušil, že dole pod kopcem se právě otáčí kamion s návěsem. Jeho řidič vjel do protisměru a na pár vteřin zatarasil celou silnici v obou směrech a chystal se zaparkovat do úzké uličky. Tenhle manévr už ale nestačil dokončit. Cesty dvou mužů se tragicky střetly v jediném okamžiku. I když do nebe se obvykle vzlétá, pro Vlastimila Moravce to byl pád. Pád do nebe. Byl na místě mrtev…
Tak odešel jeden z králů československé cyklistiky - Vlastimil Moravec, vítěz Závodu míru z roku 1972.
Smutně se ohlédnu za místem tehdejší tragedie a už směřuji kolem malých domků kdysi romantického Libušina údolí, ke kraji lesa. Vítá mne pár vysokých borovic a zatím stydlivě nahé stromoví listnáčů. Zvolna vcházím do vlhkého, jarem provoněného lesa. Z jeho hloubi vane lehký větřík, který si hraje se smyslně hutnými drny loňské suché trávy. A jen o pár kroků dál, mezi spadlým mokrým listovím, které je ještě do němoty opilé vodou z tání sněhu, zahlédnu koberce dychtivých, světle zelených lístečků. To si pospíšily bělostné sasanky a nebesky modré podléšťky, aby pár dní před Velikonocemi svátečně ozdobily jarní les. Naslouchám příjemné melodii bublajícího potůčku, lemujícího cestu a zhluboka dýchám. Labužnicky si vychutnávám všecky ty vůně. Já si přírodu pokaždé osahávám - očichávám a mazlím se s ní, lehce ji hladím očima i konečky svých prstů - ty pocity a doteky, poznané na vlastní kůži, všechno tak nádherně umocní.
Té lásce k přírodě mne naučil můj tatínek. Tak moc mi teď chybí a já nikdy nedokážu tolik, co on. Ach, jak krásné je to tiché smutnění po tatínkovi, to on byl mého dětství král! Ale po všech těch létech i mnohé jeho stezky jsou už zapomenuty... Rád na něho vzpomínám a nosím ho v sobě pořád. On, už jako malý kluk, místo na nedělní mši do kostela, šel jednou s kamarády pěšky z Brna až do Tišnova a zpátky. Jenom proto, aby vylezl na ten skvostný zalesněný tišnovský kopec Květnice, skrývající na vrcholu ve svých skalách nádherné polodrahokamy. Dávno jsem zapomněl cesty, co nás s tatínkem vedly na vítání jara na Šmelcovnu či na krásu Rudického propadání, kde voda Jedovnického potoka tajemně zmizí ve skalní průrvě, aby až po několika kilometrech vytryskla na povrch pod záhadnou Býčí skálou... Jak přenádherný a tajemný je celičký ten Moravský kras!
A přitom člověk v Brně nemusí za krásami nijak daleko, téměř celé město je obklopeno zelenými lesy. Po svých nekonečných toulkách stráněmi lískovských, jundrovských a kohoutovických lesů, tam znám každý kamínek. Jako houbař tu mám svá tajná místečka, kam chodím najisto - vím i to, kde jaké houby rostou. Nebo Podkomorské lesy - tak kouzelně hluboké jsou, až se člověk v nich ztrácí. Skalnatě líbají vodní hladinu Brněnské přehrady a přes Ríšovu studánku vedou až kamsi daleko, do kraje Mrštíkovy Pohádky máje…
Tak ještě kousek a budu na místě. Jako děcka nás sem kdysi vodíval tatínek. Jen kousek nad lesní školkou, tu mezi listnáči stával vpravdě královský statný buk. Ten strom byl jako z pohádky - měl širokánskou korunu a kmen tak obrovský, že jsme všichni museli spojit své rozpažené ruce, abychom ho obejmuli.
Chvíle napětí a už ho vidím. A nevěřím vlastním očím. Proboha, co to vidím? To snad ani není možné! Kam se poděl ten gigant? Mezi stromy tu k obloze ční jen zoufalé torzo někdejšího bohatýra, pouhý kmen bez větví. Zub času a snad i úder blesku zapracovaly s neúprosnou vehemencí. Vždyť ten strom umírá! A na tom pahýlu dál svítí dvě velice staré, oprýskané tabulky, připevněné ke kmenu.
TENTO BUK STOJÍ NA HRANICÍCH
BÝVALÉHO PANSKÉHO A SELSKÉHO
LESA (KOHOUTOVICKÉHO)
STÁŘÍ JE ODHADOVÁNO NA 300 LET
VÝŠKA 30m - OBVOD 4,5m
Smutně přistupuji blíž a šeptem čtu ty skvostné verše, až se mi tají dech…
V PŘÍRODĚ I V DUŠI VLÁDNE
SVATÝ KLID A MÍR,
LESEM ZLATÉ TŘÁSNĚ LINOU,
KAŽDÝ LIST MÁ BARVU JINOU,
VŠUDE BAREV VÍR,
ZDE SE SLAVÍ SMÍR
S hrdlem, sevřeným úzkostí a steskem, naposledy pohladím dlaní drolící se kůru toho vzácného starého tlejícího stromu, jehož dny jsou dávno sečteny. Buk pomalu umírá a za nějaký čas už tu nebude. A takový to kdysi býval lesa král…
Dnešní doba nepřeje králům. Tolik slovutných království bylo kdysi na Zemi a jedno po druhém postupně zaniká. Ještě jich na světě pár zbylo, ale Bůh tomu chce jinak.
Nakonec zůstane jenom jedno - Království nebeské.
Děj se vůle Boží…
trinitix, díky za zastavení u mne i za tvá slova a jsem rád, že tě moje řádky něčím zaujaly. Co se té výtky týká, popravdě řečeno kolikrát ani přesně nevím, do jaké kategorie takové dílo zařadit... A jsem taky beran! :o)
a do třetice všeho dobrého :-)))
moooc se mi líbí Tvůj popis přírodních krás, to je opravdu nádhera!
skláním svou hlavu v poklonu :)
za ten popis *
a ještě podotknutí, které si neodpustím....
tohle přece není fejeton!
Fejeton (z franc. feuilleton = lístek), resp. poznámka pod čarou, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku. Jde o krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc.
kolem a kolem mě zarazilo to datum....
jak se říká něco končí něco jiného začíná,
já jsem se narodila 16.4.1986 :-)
vzpomínky beru, sice smrt cyklisty ( i když velmi význačného) a smrt tatínka se nedá srovnávat, ani k sobě přiřadit, to k tomu nepatří podle mě,
ale jinak je to osmutnělé, ale pravdivé a krásné..
děkuji za počtení
Pojednání odborníka o zmíněném stromu, včetně dalších fotografií je zde:
http://blog.sharkan.net/?text=595-mrtvy-staresina
díky, žes mne tu po návratu z emigrace znovnu objevila, dík i za tvá slova hodnocení :o)
moc hezky napsané, působivé a smutné - vzpomínka na na krále cyklistů, překrásné a poetické obrázky jarní přírody a moravské krajiny, vzpomínky na tatínka, zastavení u umírajícího krále stromů. Děkuji, dávám velký TIP a zdravím Tě.
Je to jako z jineho sveta. Musel jsem se trochu ´´preladit´´ ...a vida, dnes uz me prijemne pohladilo. T
pekylau,
jestli je to moc miš-maš, jako dort od pejska a kočičky, taxe koukni aspoň na ty fotky, ty mluví beze slov:
http://anquetil.rajce.net/BUK_300+/
Možná smutné, ale ze života. Neštěstí totiž nechodí po horách, ale po lidech. A ten strom už svou funkci i život splnil, podle botaniků se v našich končinách jen málokterý buk dožívá více, než 350 let.
Zde je link na album s fotkami zmíněného stromu:
http://anquetil.rajce.net/BUK_300+/