Plná sprostých slov

Pepík s Lojzíkem pokuřují špačky sebrané před hlavním nádražím.

„Už to nejde jako dřív, kamaráde, musim si koupit ňákej abystál.“, stěžuje si Pepík mezi jednotlivými čoudy: „Přitom se ten můj adolfek koupal v takový eňoňuňo chlupatý vaničce a nic.“

„Prej chlupatá vanička, haha, bych chtěl vidět tu tvou chlupatou vaničku, vole, nepleteš si to tak náhodou, vole, s Ančou dlaňovkou, vole?“

Pepík se zatvářil uraženě, přimhouřil oči a osopil se na kamaráda: „Nedělej si ze mě prdel, Lojzo, nedělej, to ti říkám JÁ, vole, já byl, hovno byl, já ještě SEM takovej, takovej libomrdec, žes to jakživ neviděl! To ti, vole, říkám já, a já nekecám, to bys měl vědět! Víš to, vole, ne? Tak víš to?“

Lojzovi se Pepův tón nelíbí: „Co na mě řveš, ty, ty ... „, a hledá vhodné slovo: „ty, ty ... KASTRÁTE! A vůbec, když seš takovej libomrdec, proč potřebuješ ňákej abystál?“

„Jakej kastrát, vole? Nevíš, co meleš či co?! Prostě chci vydržet dýl. Prej kastrát! Sice je penzista, ale pořád eště aktivní. Tak si nech tyhle pičoviny pro sebe..“

Lojzík usoudí, že nemá cenu rozhádat si přítele kvůli jeho chronické lhavosti. Přesto si je stoprocentně jistý, že Pepík v posledních pěti letech nesouložil. Naposledy se pod sukni rval jedné almaře – ramena měla větší jak vyhazovač na diskotéce (kde mimochodem nebyli od té doby, co jim obdobně rozložitý vyhazovač nakopal zadnice, když vybírali vajgly z popelníků a dopíjeli splašky piva z umělohmotných kelímků), a když roztáhla ruce ... prostě hotová almara.

„Pepiku, to by mě zajímalo: pod sukní je smrad a přece se tam každý drápe, čim to je?“

„Co to meleš, vole? Seš ňákej divnej, vole, ne?“

Lojzík polituje svého druha, že nemá smysl pro filozofování a raděj do něj drkne a povídá: „Dej sem ňákej špaček, vole.“

Pepik se nedá odradit a pokračuje: „Tak řekni, jaks to myslel, vole, co to je za pičoviny, že tam je smrad, vždyť neni nic lepšího než pořadnej pucuc takový voňavý vaničky.“

„Ty seš mi ňákej kanec! Poslouchej, tak která kurvička tedy byla ta šťastná?“, ptá se Lojzík a znovu drkne do kamaráda, posuňky mu naznačuje, že svou žádost o špačka myslel vážně.

„Ty se navotravuješ ...  na, vole.“, hodí mu vajgl, „No, která? Která? Janča ze zdola, vole.“

„Zvopakuj to, vole! S takovou kanálií?!, s tou sis koupil leda kapavici, snads jí necáloval za tu jeji pochcanou mindu, každej pes se jí vychčije na tu jeji čáru, vole?“

„Co ti je do toho? No, co, vole? Nemluv takhle! Nemluv takhle, vole!“, křičí Pepík až do ruda.

„Kdes vzal keše? Tak kde?“, naléhá Lojzík.

„Co ti je do toho? Byly to tvoje prachy? Nebyly, tak si vyliž tu svoji orionku a di do prdele.“

Lojzíkovi se nezamlouvá skutečnost, že se s ním kamarád nepodělil o peníze a raději je narval do pochcaných rodidel laciné štětky. Co všechno si mohli dopřát? Mohli se přivodit nádherný stav opilosti, pokuřovat si  pravý Sparty, snad by se našla i koruna na párečky s chlebem. On si místo toho všeho jednou jedinkrát smočil ten svůj tvaroh v oslizlé  díře nějaké cuchty.

„Tos posral, utratils prachy za tu ... obludu, za tu jednu koštěkotku!“

„Ty hovado!“, zaječel Pepík, odhodil špačka a vrhl se přítelovi po krku. Pevně mu ho obemknul prsty a mačkal z plné síly.

„Já tě zabiju, vole, Janča je moje ženská, kapišto? Moje ženská to je a ty se do ní nebudeš navážet ty buzerante!“, křičel a prsty mu ještě pevněji zmáčkl Pepíkův hrtan.

Pepík chrchlal, snad chtěl cosi povědět, snad omluvu, snad chtěl jenom vyjádřit úžas nad tou zprávou, ale nedostávalo se mu kyslíku na tolik slov. Vykřikl krátce a přidušeně „ne“ a vykulil na svého přítele oči.

„Nikdo se nebude navážet do mojí Janči, vole!“, řekl ještě jednou Lojzíkovi, pro jistotu, kdyby chtěl vstát z mrtvých.