Pouhá realita

Lidé jsou zvláštní. Věnují vám pár chvil krásy a lásky a pak vám je vezmou a nechají jen melancholické vzpomínky.

Povím vám jednu pohádku. Bohužel se stal málem realitou.

Byla jedna dívka - tak takhle nějak začíná většina pohádek. Jenže pohádky mají jednu velkou chybu - prolévají člověkem falešné naděje. Nic víc. "Všechno dobře dopadne, princ bude nadále žít s princeznou v nikdy neumírající lásce." Jeden příklad stačí, ne?

Já vám povím pohádku. Nečekejte nic krásného a láskyplného.

Kdysi byla jedna docela hezká, ale tichá a plachá dívka. Neměla moc přátel. Jejími přáteli se staly knihy. Schovávala se za nimi, protože v lidech nenašla důvěru. Byli zrádní a prolhaní.

Ale pak přišel ten zlom. Potkala kluka, který jí převrátil život. Moc si tehdy neuvědomovala, jak moc ho má ráda.

Ale člověk přichází na to, co pro něj mělo cenu většinou, až když to ztratí. Na to přišla i ona dívka. Do té doby měla celkem tichý a nudný život. Ale on byl jako plamínek, který jí ukázal cestu. Už se nedržela jen knih, přestala být slušná a zase začala mít ráda lidi. Ale to neměla dělat. Měla vše co si vždycky přála. Měla Kamaráda.Nebyl jako ostatní. Byl jiný…jako ona. Nastalo několik krásných dní. Dní prosycených láskou a ovázaných stužkou radosti.

Každá voda ale jednou odteče a vezme s sebou nemilosrdně úplně všechno.Vrazil jí dýku do zad. Kdo nezná, nepochopí.

A tak teď stojí v chladné zimní noci a nechává se utěšovat jen mrazivým větrem. Dívka  Cítí beznaděj a bolest.

Ještě před sebou vidí ten smutný příběh. Tu nesmyslnou hádku. Psala mu, ale nereagoval. Prostě si ji vymazal ze života. Nemohla pochopit proč to kvůli takové hlouposti udělal. Vstala a šla napříč šedým, špinavý hřištěm.

Proč už ji neobejme, neusměje se na ni? Vítr si pohrával s jejími vlasy. Nevnímala to. Nevnímala nic. Jen bolestné svírání srdce.

„Už nemůžu být jiná,“ říká si. Od té doby, co ho potkala, se změnila. Změnil se celý její svět. Je přátelštější. Odvážnější. Ale život bez něj…jako by ztratil všechny barvy. Jako by se celý scvrkl jen do krabičky od cigaret. Cítila bolest. Přesto se ale musí vzchopit. Jít dál. Zapomenout. Slza jí stekla po tváři.

Nahmatala v kapse poslední cigaretu. Vložila ji do úst a zapálila. Plamínek na okamžik ozářil okolí. Jen na malou chvíli. Tak jako ten kluk, který ji ozářil život.

Potáhla.

Vzlyk zanikl v šepotu začínajícího deště. Z temné oblohy začaly na zem dopadat těžké kapky deště. Jako by nebe plakalo, pomyslela si. Těžko říct, kdo z těch dvou byl zoufalejší.

Kráčela špinavým městem, které hrozilo svými šedými stíny. Stíny náhle, jako by ožívaly. Smály se jejímu smutku a utrpení. „Jako lidé,“ pomyslela si trpce. Bezcitné svině, které se vyžívají jen v utrpení. Neznají slitování a ani znát nechtějí.

Konečně přišla ke svému oblíbenému místu. Šedý most, z něhož mohla pozorovat řeku. Byla, jako její život. Vedla přes obrovské balvany, které s ní neměly slitování.

Poslední slza jí stekla po tváři.

A pak, jako by jí někdo pošeptal, co má udělat. Odhodlaně zahodila cigaretu. Ještě naposled pohlédla směrem ke svému domovu a vzpomněla na těch pár, co by možná zaplakali.

Pak se otočila, přešla zábradlí mostu. Už ji tu nic nedrželo. Už neměla proč žít. Ještě pár vteřin a bude volná. Osvobodí se.

A tak…skočila.