Zázračné ruce

“Pavle!..No tak Pavle!” vyrušila Pavla ve čtení jeho matka. “Ano mami...” “Už zase čteš tu svou hloupou knihu?” “Ale mami, vždyť vůbec není hloupá.” A zase odvrátil oči ke knize. “Za chvíli musíš do školy. Ať nepřijdeš pozdě!” “No jo, vždyť už jdu.” Odvětil Pavel, popadl svou školní tašku a pomalou chůzí se vydal ke škole. Byl to obyčejný 12-ti letý, nijak výrazný kluk, nevynikal ani ve škole ani ve sportu. Zajímalo ho jen jediné- a to jeho knihy. Když jiní kluci po škole hráli na hřišti fotbal, Pavel seděl pod svým oblíbeným stromem opodál a četl svou knihu. Zvláště ho zaujaly články od jedné new-yorské novinářky, která v jednom z nich popisovala chlapíka se zvláštními schopnostmi: “Po těžké autonehodě byl dlouho v bezvědomí. Naštěstí se probral a s ním přišel i jeho šestý smysl - vnímat pocity rukama....” Pavla to zaujalo, protože měl rád takové “záhady”. Jednou po škole (byl to den, jako každý jiný) seděl Pavel opět pod oblíbeným stromem a dychtivě četl další informace o chlapíkovi se zázračnýma rukama. Při čtení se mu začaly klížit oči a usnul. Zdál se mu divný sen, ale pomohl mu částečně objasnit záhadu ohledně chlapíka: .....Pomalu se toulal ze školy a přemýšlel, co by řekl matce na to, že jde tak pozdě. Když však otevřel domovní dveře, nečekala ne něj jeho matka, ale její sestra - Pavlova nenáviděná teta Jitka. Dnes se však jeho snová teta zdála přívětivá, ba dokonce až milá. Smutně Pavlovi oznámila, že jeho matka pobude pár týdnů v nemocnici. To pro Pavla znamenalo se přestěhovat do neznámého města, přejít do neznámé školy a bydlet v domě s příšernou tetou a jejími dvěmi dcerami. V nové škole se moc nezapojil, ostatně stejně jako v té minulé, a proto se opět uchýlil ke čtení. Tetě se to nelíbilo, protože si myslela, že to má na její dcery špatný vliv, a tak všechny Pavlovy knihy vyhodila. Pavlovi tedy nezbývalo nic jiného, než se vydat do místní knihovny. Jak si tak prohlížel knihy, uslyšel za sebou ránu. Prudce se otočila pohlédl na zem. Na zemi před ním ležela kniha otevřená na stránce s článkem o letní autonehodě, při které muž sedící za volantem po probuzení z komatu získal šestý smysl. Pavel popadl knihu a zabral se do čtení. Hltal řádky jako svou oblíbenou polívku (gulášová); už chtěl přejít na další stránku, ale .. “Né! Jakto, že chybí!!” zakřičel na celou knihovnu. Někdo stránky vytrhl, ale proč?……. Prudká rána fotbalovým míčem přímo do obličeje ho dostatečně probudila z jeho objevného snu. Posadil se, opřel se o strom a začal si pomalu uvědomovat realitu. Místo odpoledního vyučování se rázným krokem vydal k domovu. Když otevřel dveře a uviděl matčiny boty a kabát, pořádně si oddychl. Při pomyšlení bydlet u tety Jitky ho až zamrazilo v zádech. Avšak podivný sen mu nedal spát. Musel stále myslet na tu knihovnu v tetině městě. Jednoho dne, když jeho matka odešla do práce, sbalil si věci a vyrazil na nádraží. Po pár hodinách nekonečně nudné a dlouhé cesty, dorazil do tetina města. Bylo něco málo po poledni. Děti byly ve škole, rodiče v práci a prarodiče sledovali další ze série amerických seriálů. Pavel se tedy mohl v klidu přesunout do knihovny, aniž by ho někdo zahlédl. V knihovně byl jen jeden postarší pán, Pavel a milá, hodná knihovnice. Našel si příslušné oddělení, našel i knihu a dokonce i článek o chlapíkovi s názvem: “Nehoda mu přinesla šestý smysl” Pavel začal bezostyšně číst. Dychtivě hltal slovo za slovem. Pomalu dočítal článek a z očí se mu začaly hrnout slzy. Tichý pláč nesoucí se knihovnou se rázem změnil v hlasitý neutišitelný řev. Knihovnice se zúčastněně vrhla k Pavlovi se slovy: “Chlapče, co se ti stalo, proč pláčeš?” “On zemřel..zemřel..” Bylo jediné, co ze sebe dokázal Pavel vypravit. “Ale. Chceš mi o tom něco povědět? Ráda tě vyslechnu.” Snažila se knihovnice pomoci. Pavel jí povyprávěl o svém snu, knize atd. Knihovnici to zaujalo. Nabídla Pavlovi čaj a koláč a začala mu vyprávět různé historky ze svého života, aby Pavla trochu rozveselila a přivedla na jiné myšlenky. Vlakem se domů vracel jiný Pavel. Už to nebyl ten stále zadumaný, nerudný kluk. Chtěl se bavit, smát. Když dorazil domů, hned ve dveřích ho radostně a s úlevou uvítala jeho matka. Do rodiny se vrátil i Pavlův otec, který se od nich před rokem odstěhoval, ale teď přišel, protože měl o Pavla strach. Konečně se z nich stala jedna velká rodinka. A ve škole, když kluci hráli na hřišti fotbal, pod stromem neseděl nikdo. Slyšet byl jen vítr pohrávající si listy od opuštěné knihy……. Avšak příběh ještě nekončí. Kolem nás je spousta takových lidí, co mají podobné, i jiné, schopnosti a nevědí o tom.......Jen si jich trochu všímat. Jsou tu lidé, co se nedokáží nějakým ze svých smyslů vyjádřit. Opravdu je těžké jak pro ně, tak i pro nás žít spolu a dohromady.

---