Malostranská

Téměř v oblacích nad kouzlem Prahy
za dlouhých časů blouznění
rozhlas hlásal marné snahy
na krátkých vlnách souznění
kdy za dlouhých temných nocí
jsem doplazil se k vítězství
s tvou přízní a tvou pomocí
nad starodávnou bolestí.

Kdybychom se poslali dnes k vodě
pak srdce mi hned napoví
že jsem stále ten, co po tobě
tak permanentně hladoví
a já nikdy nedám vale
tvé vůni a snům v podkroví
Hradčanům, které tak uznale
hleděly do soukromí.

Nechám si své sny i převleky
že nad řekou zas hvězdy vyjdou
že zůstanou tu navěky
ale já vím, že přijdou
(dnes ti lžu tak věrně)
práce, spěch a rozvody
přesto nevidím to černě
vždyť pak sejdem se zas u vody.

A kdybys jednou měla stát sama
se smutnou slzou na víčku
dole na posmutnělém náměstí
pak vzpomeň si na básničku
o tramvaji do stanice Praha
do ráje mýtů, snů a pověstí
jak stála si v mrazivém ránu
se srdcem kousek od scestí
jiné srdce otevřelo bránu
naším klíčem ke štěstí.