Stvořitel

Barry Murray zemřel ve věku třiadvaceti let. Lékaři si nad jeho smrtí dlouho lámali hlavu. Celý život netrpěl žádnými zdravotními problémy; jeho nejvážnější nemoc byla chřipka. Kromě zdravotního stavu byl ale výjimečný ještě něčím - patřil mezi nejinteligentnějí lidi na světě. Doktoři mu naměřili něco kolem tří set IQ, ale přesně se to změřit nedalo, protože lidem s IQ kolem 130 se dělaly testy pro génie velmi obtížně.

Murray by klidně mohl být vědcem, ale ti potřebují k práci počítače, které nenáviděl, a tak se uchytil jako vysokoškolský profesor matematiky. Byl na to trochu mladý, ale jeho mozek mu dovoloval studovat několikanásobně rychle. Zemřel náhle. I když to bylo příliš slabé slovo. Podle doktorů mu nic nebylo a v jednu chvíli jeho životní funkce ustaly. Všechny najednou. Nikdo to nedokázal logicky vysvětlit.

Murray se probudil. I když si nevzpomínal, jak usnul. V hlavě se mu míhaly vzpomínky na dětství, ale o tom, co se dělo poslední tři roky, neměl ani tušení. Zato měl hlavu plnou informací. Podivné bylo, že se týkaly programování, kterému se nkdy nevěnoval. Uměl dokonale programovat v nějakém nesmírně složitém jazyce. Doslova ho měl plnou hlavu; člověk obvykle využívá jen asi čtyři procenta paměti, ale Murray měl zaplněno 90%. Nevěděl však, k jakému účelu mu nově nabyté informace jsou.

Byl v bílé místnosti. Působila zlověstně, neboť neměla žádná okna. Nejen to - vypadala jako dutý kvádr, který zevnitř vyplňovala tak čistě bílá barva, že Murraye bolely oči.

Jedna ze stěn se odklopila. Za ní byla podivná chodba, která byla stejně bílá jako ta krychle, ale byla zdobena červenozlatý kobercem a fotografiemi nádherných krajin. Daleko zajímavější však byl muž, který stál uprostřed východu z místnosti. Vypadal mladě, asi tak na dvacet. Nosil perfektně padnoucí a neuvěřitelně elegantní frak. Jeho pohlednou tvář zdobil úsměv a z pohledu vyzařovala inteligence.

"Kde to jsem?" zeptal se Murray. "A kdo jste vy?"

"Jsme mimo váš svět; v jiné dimenzi," odpověděl onen muž. "A já jsem Osud, váš stvořitel. Prosím, následujte mě."

Murrayovi to kupodivu připadalo normální. Jako by se s nadpřirozenými bytostmi setkával denně. Neměl jinou možnost, než Osud následovat.

"Co to má znamenat?" ptal se. "Myslím, že mi máte co vysvětlovat."

"Na to není čas. Jen pár základních informací. Mám za úkol řídit tento svět, ale je to nekonečná a únavná práce. Proto jsem stvořil člověka k obrazu svému, aby to za mě vybraní jedinci dělali. Vy jste vyvolený."

Murray nevěřil svým uším. "Takže vy z lidí děláte otroky kvůli vlastní lenosti?"

Osud reagoval podrážděně: "Víte, co mi to dalo práce naprogramovat lidi?! Jak dlouho mi trvalo z beztvaré hmoty vytvořit tvory mého intelektu?"

Murray náhle chápal mnoho věcí. Žádný bůh nebyl, alespoň ne takový, jak ho známe. Lidé vznikli evolucí, ovšem řízenou vyšší bytostí - Osudem. A jejich existence má praktický smysl. Civilizace nikdy nezanikne, protože Osud nedovolí zničit své dílo. Murraye však zajímala řada otázek. Jak vznikl Osud? Kdo je jeho nadřízený, který ho nutí starat se o svět? A spousta dalších otázek, na které mohl přijít jen takový génius, jako Murray.

"Na nic se neptejte," řekl Osud, jako by mu četl myšlenky. Došli do malé místnosti. Nebylo tam nic, kromě gigantické obrazovky.

"To je vaše pracoviště," oznámil Osud. "Programuje se v Assembleru, jehož zjednodušená verze se používá na Zemi. Počítač se ovládá myslí, ale zbytek už znáte. Prostor je sice nekonečný, ale já ovládám jen určitý úsek, který čítá asi miliardu planet a hvězd. Většina je neobydlená, takže to nebude tak těžké. Musíte naprogramovat všechno, přesně na dvě stě padesát šest let. Nakonec vás čeká věčný život v blahobytu. Na Zemi žijí vaši předchůdci. Nemůžete je ovládat a budou vám posílat svá přání. Všechna je musíte vyplnit. Jinak si dělejte co chcete, ale dbejte na to, aby civilizace nezanikla. A neflákejte se! Uvědomte si, že jsem váš stvořitel, a můžu vám způsobit nesnesitelné utrpení. Pokud však budete úspěšný, stanete se jedním z těch, kteří vás komandují, a budete si užívat, jak chcete."

"Jak dlouho?" zeptal se Murray pouze.

"To záleží na vás, jak budete rychlý. Nemusíte spěchat - pozemský čas je na tom našem nezávislý. Ale obvykle těch 256 pozemských let zabere asi šest trilionů let."

Murray se zhrozil, ale nemohl nic dělat. Postavil se před obrazovku. Židli nepotřeboval - nohy ho nikdy bolet nebudou. Jeho mozek začal pracovat na plné obrátky. Lidé obvykle využívali jen 10% mozkové kapacity, ale Murrayův mozek se přehříval. Za normálních okolností by ho nesnesitelně bolela hlava, ale Osud ho bolesti ušetřil, aby neztrácel soustředění. Murray pracoval tvrdě a důsledně s vidinou věčného spokojeného života. A pod hrozbou nepředstavitelných bolestí.