Umění žít ve tmě

Jak se žije ve tmě? Lidé jsou dnes příliš zaneprázdněni svým všedním životem. Zahleděni do svého uspěchaného dne. Většina si všímá sebe a moc jim nezáleží na okolí. Hledí si jen sebe a svých přátel. Ale co se děje v jejich světě, to neví. Obyčejní lidé žijí obyčejným životem. Někteří však i nevšedním. Vezměte si například hudebníky, malíře, spisovatelé, herce a různé další umělce. Jsou v neustálém kontaktu s lidmi. Potřebují to ke své práci. Aby mohli tvořit.

Jenže některý člověk potřebují někoho blízkého, nebo známého člověka u sebe neustále. Jsou to lidé nemocní. Ale ne jen dočasně. Někteří jsou nemocní na celý svůj život.

Nejneobdivuhodnější lidé jsou ti, kteří nevidí. Nemají vlastně ani ponětí, jaký je svět v barvách. Jsou závislí na popisu druhých lidí. Někteří mají své psy, kteří jim slouží jako jejich oči. Ale dají se oči nahradit? Já myslím, že ne. Nelze si ani představit, že nevidím svou matku,svého otce a lidi,kteří mě milují. A když se Vás nevidomé dítě zeptá:,,Maminko,proč nic nevidím?“ co takovému dítěti odpovědět? Zkuste se na chvíli vžít do role matky tohoto dítěte a zkuste si odpovědět. Vysvětlili by jste mu to?Něco by jste už řekli. Ale dítě Vám neuvěří a stále se bude ptát na tu samou otázku:,,Proč?“ A když už vaše dítě vyroste a stane se z něho dospělý člověk jak má uvidět své děti. Musí prostě věřit.

Každý den se rodí několik zrakově postižené děti.Ale proč?Každým dnem na naší planetě přibývá problému kolem všedního života. Proč? Dokáže vůbec někdy někdo zodpovědět tuto otázku až do samého konce? Já myslím, že ne.

Jen v naší zemi žije přes deset tisíc lidí postižených ztrátou zraku. A z těchto lidí je více jak 70% nezaměstnaných. Jak jim tedy pomoct?

Nejlepší začátek by byl začít je brát takové, jací vlastně jsou, nepřehlížet jejich problémy a všední starosti. Když je potkáme na ulici pomoct jim a nedělat jako že tam nejsme. Tihle lidé jsou normální a mnohdy i ohleduplnější, láskyplnější a přejícnější, než někteří jiní lidé. Naučili se brát život jaký je a díky tomu je i snesitelnější. I v té tmě se najde občas skulinka světla, která jim dovolí nakouknout do světa barev a hry stínů.

Na světě již existuje mnoho organizací a spolků pro tyto lidi. Snaží se jim pomoci. Jenže mnohdy to nedopadne nejlépe. Někteří si prostě řeknou, že bez nich se svět obejde a jsou tímpádem nahraditelní a nepotřební. Jenže to je omyl. Jsou součástí tohoto světa a tudíž i jediní a neopakovatelní. Někteří lidé jsou zase úplně jiní. Řeknou si,že svět je jedno velké puzzle a každý člověk je chybějícím článkem. A kdyby se rozhodl pro smrt, tak by skládanka ztratila jednu ze svých důležitých částí a to nelze dopustit. Každý člověk na téhle planetě má nenahraditelné místo, i když je třeba slepý.

Stále jsme si však neodpověděli na tu hlavní otázku:,,Jak se žije ve tmě?“ Když se zeptáte člověka žijícího ve světě tmy odpoví vám každý stejně nebo alespoň podobně:,,Ze začátku to bylo docela zvláštní.Nevěděl jsem,co si o tom mám myslet.Ale pak už mi to ani nějak nepřišlo. Prostě jsem si zvykl.Říkáte,že to nejde? Ale věřte mi,že to jde.Budete proklínat a nenávidět celý svět.Jenže čas hojí rány. Je sice pravda, že takhle velká rána se nezahojí nikdy. Jen ji schováte někam do ústraní a nebudete na ni myslet. Nikdy ji nepustíte na povrch.“