Poezie

    "Další, prosím", zavelela trafikantka.
    Do okénka nahledl mládenec s čírem na hlavě.
    "Startky."
    "Třicet dva."
    Kolem prolétl motýl. Střední postavy, pohublý.. Ani jeden ze zúčastněných si nevšiml jeho krásných duhových křídel. Byla fialová, modrá, žlutá, oranžová, zelená, červená, hnědá a černá. Všechny barvy na nich byly. Byla zima. Pršelo. Foukal vítr. Mít nějakou kost, byl na ní motýl prokřehlý. Najednou vítr změnil směr a namířil si to přímo na autobusové nádraží. Nebyla síla - větru odporovat. Motýl se snesl na lavičku před úschovnou zavazadel. Mnul si tykadla a přemýšlel. Byla mu zima. Před ním stála fronta na autobus.
    Řidič drsné tváře sedí za volantem a vybírá od lidí peníze. Motýlek se začlenil do fronty. Postarší paní si stěžovala, že v podobných autobusech jí bývá často špatně od žaludku.
    Přišel na řadu.
    "Libverda - obratiště, bych prosil", špitl motýl.
    "Na vobratiště nejedu! Jenom k poště", zněla odpověď.
    "Tak alespoň k poště."
    "Motejly nevozim", procedil mezi zuby řidič drsné tváře a zabořil mezi ně párátko.
    "Já ale potřebuju do Libverdy... Já jsem...."
    "Máš prachy?"
    "Nemám, já jsem vyletěl z rádia... Zrovna mne hrály U naftaře a........"
    "Hele motejl, to mě nezajímá. Za tebou stojej lidi, musim jet."
    ".....a něco hodně silného se mne zmocnilo. Něco jako... Zažil jste někdy pocit.... Letíte nad loukou zářící květy..."
    "Víš co? Nikomu nic neříkej. Sedni si někam dozadu, abych neměl průser."
    Motýlek vesele zakmital křídélky a doplachtil vedle staré paní na předposlední sedadlo vpravo. Paní četla noviny. Nachvíli zvedla hlavu - patrně se zamyslela. Podívala se vedle sebe.
    Zamžourala. "Hele šváb", zachroptěla a motýlka stočenýma novinama rozmáčkla. Noviny celé od krve potom vyhodila v Libni na křižovatce z okna. Autobus dojel bezpečně až na konečnou. Jenom řidič měl řeči, něco jako: "Havěť jedna..."

---