Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMluvil jsem s Bohem na kapotě auta
Výběr: pozorovatel
07. 05. 2006
2
0
2004
Autor
Richiee
Když jsem se v noci vracel domu, slyšel jsem před sebou, hned za nejbližším rohem nějakej křik, jako když někdo ubližuje ženský. A taky nárazy vo plech, jak by jí někdo tlouk vo auto. Trochu jsem zrychlil, byl jsem pravda zvědavej a měl jsem vo ní i vo sebe strach.
To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Na kapotě bouráku, kterej asi nebyl bourák, ale já vlastně nemám vůbec páru, co to bylo za káru, ležela holka s vyhrnutým tričkem, džíny se válely kus vod auta, a na ní ležel maník a bušil do ní ve Smíchovský májový noci, jako by jim šlo vo život. Ona u toho křičela, ale došlo mi, že jí v podstatě nic nechybí.
Bylo po půlnoci, ale i tak mě překvapilo, že jediný vokno nemělo vetevřený voči a nikoho nezajímalo, co se děje. Byla docela hezká, a když se ten frajer na chvíli vzepjal, díval jsem se jí přímo do vočí, přímo do optickejch kabelů přímo k Bohu, s kterým zrovna komunikovala nesrozumitelnou řečí výkřiků. Zrovna byla.
Pak jí došel hlas, myslel jsem si, ale to si jen všimla, jak tam stojim jak zařezanej, každý tvrdý y by proti mně bylo vláčný a došlo mi, že to není metafora. Tak moc mě ta scéna vzala. Chtěl jsem vzít čáru, nečumět jak šmírák a padat domu, měl jsem to za rohem. Ale nějak to nešlo.
Pak promluvil Bůh v jejích očích a patama, který ještě před minutkou mířily tam, kde spěj andělé, ze sebe pomalu oddělila svýho nočního návštěvníka.
Dostal jsem strach, že by se mu to nemuselo líbit, ale kupodivu se nestalo nic jinýho, že si nepamatuju, kdy se mi rozeply kalhoty, kdy jsem se chytil jejího ňadra jako záchranný brzdy a kdy jsem uviděl Boha přímo v jejích očích.
Mně v hlavě, i v ní hučela Vltava, která se v tu chvíli zase určitě vylila z koryta na náplavky půl bloku od nás. Trochu mě probral až její křik, ten samej křik, kterej mě nejdřív tak vyplašil. Těsně potom, kdy skončilo nekonečno a mně se trochu vrátily smysly, Bůh se na mě usmál. A paty mě vytlačily ven. Za mnou někdo stál, ten frajer, říkal jsem si. Chlápek to byl, ale úplně jinej a v očích mu bylo vidět, že má právě důležitej telefonát.
Zapnul jsem si kalhoty a jako u vytržení šel domů. Tady už mě nikdo nepotřeboval. Než jsem došel na konec ulice, vozývaly se už zas nárazy vo plech a její ztrápenej křik, do toho jsem slyšel už jen všechny jezy Vltavy, co jich v Praze je. Na všechno jsem si vzpomněl až dneska ráno.
To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Na kapotě bouráku, kterej asi nebyl bourák, ale já vlastně nemám vůbec páru, co to bylo za káru, ležela holka s vyhrnutým tričkem, džíny se válely kus vod auta, a na ní ležel maník a bušil do ní ve Smíchovský májový noci, jako by jim šlo vo život. Ona u toho křičela, ale došlo mi, že jí v podstatě nic nechybí.
Bylo po půlnoci, ale i tak mě překvapilo, že jediný vokno nemělo vetevřený voči a nikoho nezajímalo, co se děje. Byla docela hezká, a když se ten frajer na chvíli vzepjal, díval jsem se jí přímo do vočí, přímo do optickejch kabelů přímo k Bohu, s kterým zrovna komunikovala nesrozumitelnou řečí výkřiků. Zrovna byla.
Pak jí došel hlas, myslel jsem si, ale to si jen všimla, jak tam stojim jak zařezanej, každý tvrdý y by proti mně bylo vláčný a došlo mi, že to není metafora. Tak moc mě ta scéna vzala. Chtěl jsem vzít čáru, nečumět jak šmírák a padat domu, měl jsem to za rohem. Ale nějak to nešlo.
Pak promluvil Bůh v jejích očích a patama, který ještě před minutkou mířily tam, kde spěj andělé, ze sebe pomalu oddělila svýho nočního návštěvníka.
Dostal jsem strach, že by se mu to nemuselo líbit, ale kupodivu se nestalo nic jinýho, že si nepamatuju, kdy se mi rozeply kalhoty, kdy jsem se chytil jejího ňadra jako záchranný brzdy a kdy jsem uviděl Boha přímo v jejích očích.
Mně v hlavě, i v ní hučela Vltava, která se v tu chvíli zase určitě vylila z koryta na náplavky půl bloku od nás. Trochu mě probral až její křik, ten samej křik, kterej mě nejdřív tak vyplašil. Těsně potom, kdy skončilo nekonečno a mně se trochu vrátily smysly, Bůh se na mě usmál. A paty mě vytlačily ven. Za mnou někdo stál, ten frajer, říkal jsem si. Chlápek to byl, ale úplně jinej a v očích mu bylo vidět, že má právě důležitej telefonát.
Zapnul jsem si kalhoty a jako u vytržení šel domů. Tady už mě nikdo nepotřeboval. Než jsem došel na konec ulice, vozývaly se už zas nárazy vo plech a její ztrápenej křik, do toho jsem slyšel už jen všechny jezy Vltavy, co jich v Praze je. Na všechno jsem si vzpomněl až dneska ráno.
Kritiku snáším celkem snadno, zvláště takové kritiky, jako je ta tvoje.:) Z těch je mi i veselo po duši.:)
Hennya Tahara
11. 05. 2006
No nevim. Já rád říkám třeba vokno a vovoce, ale jinak si myslim, že už se to moc nepoužívá. Možná ještě tak "vo", ale možná se jenom pohybuju v jiné společnosti. Ovšem v psaném projevu se mi to (mně osobně) nelíbí a proto jsem napsal to, co jsem napsal. Trhá mi to uši a tak dál, snad je tenhle můj pocit pochopitelnej.
No promiň, ale je to asi podobné, jako bys řekl, že mě ještě baví krájet maso nožem. Ještě.:)
Podle mne se jedná o jev v jazyce živý, a to je to, oč tu běží, áno?:) Nebo se mýlím a na ulicích už protetické v nezaslechnu?:)
Pravda, že se tu budu hádat o protetiku, to mne skutečně nenapadlo.:)
Ano, 350 let, proč myslíš, že jsem do věty vložil slůvko "ještě"? Doufám, že poznáš rozdíl mezi už a ještě.
Hohoho.:) Další z kritik za rámeček.:) Díky.:) Protetické v v češtině funguje 350 let minimálně.:) Určitě to není reakční dobové, neboj.
A slečna se nějak odmlčela, a to jsem jí poslal avi. Těšil jsem se na debatu o literárním diskursu.:) Asi se lekla, škoda.:)
Je zvláštní, že tak vzdělanej chlap ještě zkouší psát timhle stylem (vo vo vo). Já se víc pobavil u tvé odpovědi slečně než u díla. To mi přijde jako taková levnější hotovka.
Výstavba metatextu není možná??? Odpustěj mi, školy mám, ale to, co tu slečinka píšou, nějak postrádá smysl daleko víc než celej Písmák. Je hezké, že se naučila slovo metatext, ale ono se to slovo musí umět používat i tak, aby dávalo ve větě smysl.
Spiritualistická rovina, ktreré si kritička správně povšimla, přitom není rozhodně jediné, čím se autor v druhém plánu zajímá. Jako slečniny metatexty mohly by posloužiti středověká legendistická díla nejen literární, ale též obrazová. Ke studiu stály by možná i lidové pověsti spjaté s Filipojakubskou nocí a vůbec tematikou kultu plodnosti a svatého vytržení.
Také by možná stálo za pozornost několik knih typu X a Y (Paseka 2006) věnující se sexualitě primitivních národů v kontrastu se sexualitou evropsko-americké židovsko-křesťanské společnosti.
Tak asi tolik k chytrolínkám s cizími slovy a k začlenění do literárního kontextu, na kterém bych zcela určitě netrval, kdyby někdo nechtěl být zajímavý.