Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČlovíček a anděl
Autor
Victorius
Zase sedí u postele,
nad osudu zásahem
smrt se směje,
dříve než srdce smutkem ojíněné
temnotou sebe pokryje,
jak na půlnoční orgie
hnusně, odporně, však skvěle.
Mocný, černý jako upír,
jako zhoubný noční mor
blíží se, živíce se krví
strašlivý a velký tvor.
Noc se plíží stále blíž,
rakev víko otvírá,
otevírá svoji skrýš
a človíček umírá.
V propast hlubokou se řítí
jak v bezednou tůň,
jak v temný sen,
hrůzou z umírání roztřesen
prosí, by se mohl vrátit v žití.
Však jeho prosba zoufalá
dojde odmítnutí,
když vazalové krutí
v rudou káp se odějí
a zbaví jej všech nadějí,
že jeho duše malá
by se nazpět dostala.
Přicházejí ze všech stran,
však náhle anděl objeví se
jako socha krásná v Pise,
jeho rty mocně zapějí
píseň silnou o naději,
že vše ještě ztraceno není.
Pochopové zla vřískají
na posla světla,
kterého sám Bůh seslal,
zlostně dotírají
a pokoje mu nedají,
trhajíce znak,
jež má vyšit zlatou nití
tenkou, že sotva ji zrak zachytí,
sápajíce se po nebeské livreji.
Tu náhle krásného anděla
posedla strašná touha
říct: „Tohle se nedělá,
táhněte vy krutí.“
A ďáblové jej nedbajíce
bijí silně v sličné líce,
že až úpí bolestí,
zahazujíc to štěstí,
jenž přinesl človíčku
pro bezmocnou dušičku,
která pod údery biče padá,
zvedá se však a jako květ uvadá.
Tu Bílý náhle zjišťuje,
že na Peklo sám je sláb,
jak jen Bůh mu mohl dát
úkol v tak strašné beznaději,
že kdyby jich byly tisíce,
sotva, sotva uspějí,
dostávajíc od ďáblů stále více
ran ve své čisté líce
a nastavujíc druhou tvář
ten hrdý Nebe hodnostář
nad tou strašnou krutostí,
temnou písní o násilí a marnosti,
kterou ďábli prozpěvují,
když táhnou duši do svých slují,
pláče.
Jeho slz se zloba bojí,
naráz čerty pracky bolí,
když si uvědomí docela
moc a sílu anděla,
ale ten když vidí
ďáblů utrpení,
klidně dodá Peklu
Nebe odpuštění
A již nepláče jen on,
nýbrž celý ten strašlivý shon
žalem vzlyká, bolestí,
pálí ruce od slz mokré,
pálí hrozně do kosti
a cejchy zlu zůstávají
na ještě temnější dlani,
však ďábli zvyklí námaze
a pekelné odvaze
bijí posla vidlemi,
bodají jej v krásnou skráň
a ten jest hrůzou udolán.
Utíká on z temných slují,
kde jen zlo a neřest bují,
zkrvaven a plačíce
od satanské stolice,
k Nebi bráně za Petrem
tím, jež klíčem zachřestí,
když duše plná bolesti
kolem něj prochází,
do Ráje v marné naději vchází,
že dojde zde pokoje,
však teď poslouchá ve stoje
hrůzné řeči anděla
v potrhané sutaně
a pranic si nedělá
ze strázně, strachu, slz
když ale vidí,
že je anděl sám, že nepřivedl toho, kdo
byl mu Nejvyšším přikázán,
strašlivě se rozeřve
a posel celý třese se
jak při strašném deliriu.
Bílý více nevrátí se v ráj,
kde u Soudné stolice
dříve sedával.
Bůh jej totiž potrestal,
že ve svém úkolu neobstál.
Co však se stalo s človíčkem?
Smrt jej do temnoty svedla,
v pláči pod ranami biče
do pekelné síně,
radostně jej zavedla.
Osůbka ta malá
strachy roztřepaná,
bojí se jen slůvko užít
na svou obranu
ďáblům v zábranu,
jenž by mohla zachránit.
Od Stolice odvádí ji v nový byt,
jímž je kotel síru dštící
a človíčku na lících
skanul z hrůzy, strachu pot,
když ponoří jej ďáblové
do kotle směle
jako dítě do postele,
vřískajíce zábavou nad
skvostnou podívanou,
kterou jim uchystala
duše za nic trpící,
v bolesti se svíjející,
jíž anděl nezachránil
a človíček naposledy zvolá:
„Satan Boha mocnější byl.“
Anděl odešel a v samotě
nad osudem svým
Bohem předurčeným
přemýšlel.
Však nakonec se v Satanův spár
vrhá strachem udolán,
ze samoty a zapomnění
nad něž nic horší není
a nevrátí se nikdy více
do své nebeské světnice,
z dobra zlem je lehké
se státi,
činy Ďáblu vesele
se srdcem černým konati,
jenž neschopno je odpuštění
a pro něž už léku není.
Tak přišel Bůh o anděla,
kterého prostě zvesela
ke zlým skutkům odsoudil,
což si však nezasloužil,
neb anděl jej jen malý pán
proti pekelnému pánu,
čertů strašných uragánu,
jichž tisíce mu stály v cestě,
špiníce znak na jeho vestě,
zostuzujíce lilii.
On řekl: „Kéž mne zabijí.“
Však zemřít hrdě nemohl
a Pán jím přesto pohrdl
a rozšířil tak černé řady,
pro ten čin, ze nějž mladý
anděl zůstal zatracen.