Postava

Postava(Etmoš, 1999)

Přede mnou postává nehnutě osoba,

v ulici - ve stínu vysoké lampy.

V té tmě však nespatřím tělo a její tvář,

to už spíš yettiho z brazilské pampy.

-----------------

Zdá se mi nějaká povědomá.

Že bych ji někde viděl?

Září z ní nevinnost malého dítěte,

jež někdo v černý šat oděl.

----------------

Kdo je to? Co skrývá? Okamžik vzrušení.

Musím k ní ještě blíž přistoupit.

Chce něco? Odkud je? Jsem tuze zvědavý.

Dozvím se, kdybych měl celý svět vyloupit!

----------------

Možná je bohyně, plní své poslání.

Přijde sem? - Ne. Děravé kapsy mám.

Ti shora dávají jenom svým nejlepším.

Já, se svým kloboukem, toulám se sám a sám.

----------------

Snad pod tím pláštěm s velikou kapucí

skrývá se láska - čistá a kouzelná.

K čemu by byla, když se z ní nenajím?

Hlad - ten je příčinou ukrutných nemocí.

----------------

Přemítám, náhle mě přepadla myšlenka.

Možná, že... určitě, ta osoba zdá se mi.

Hlady a zimou už nevím, co blábolím,

Z Husa a Luthera hned dělám bohémy.

-----------------

Ale co, pod mostem nikdo mě nehledá,

samotný sedívám v parnu i mrazu,

zkusím tu tajemnou postavu ohromit,

zazpívám písničku od krále jazzu.

----------------

Zdravím ji, mluvím k ní, stále je ticho.

Nestojím ani za slovíčko z koláže?

Jsi hluchá? - Strhávám plášť této osobě,

Bože! - vždyť hledím zubaté do tváře.

-----------------

Utíkám od ní pryč, náhle však zvažuji,

zda každý na světě není ji hoden.

Všechny nás jedenkrát pozdraví osobně,

ať chodíš ve zlatě nebo jen v chudém.