Poezie o duších a bláznech

Přála bych si, aby sis uvědomil jednu věc.
Jsme jenom střípkem času na planetě snů.
To vůbec nic neznamená.
Náhodné setkání dvou myšlenkových črtů.
Záblesk.
Ne vždy zůstává pravda.
Bylo by moudré iluze opominout.
Vteřina trvá.

Někdy, když se naše pocity nezkříží
A patříme jenom sobě
Bez šatů a přetvářek
Zavřu oči
Spasit, zabít, prožít, navždy umlčet
Vymazat z paměti a ze snů
Bože, jestli existuješ, odpusť

Láska je jedno velké sobectví
Láska je životní klam
a Voltaire i ty
Všechno a nic
A nepřeberné množství pocitů
Najednou
Je ve mne potřeba
Výpovědi, čistoty, hnusu a pochopení
Impresse? Jen tak? Proč?
A maluju a miluju
A maluju a miluju
Tak drze tak trpce, tak klidně,
Tak málo
A je tu život (ve své ohrádce?)

Jsem zvadlá květina,
Co nerozkvetlá usíná
Tak tiše naivní, tak smutně zmatená
Tak vroucně frigidní, bez víry ztracená
Vím šíleně málo i z toho,
co existuje jenom ve mně

Potmě a potichu ruce si hřejem
Prsty a dlaně, co dokážou mluvit,
co umí pohladit a zaženou samotu
Sčítáme dotyky
času se smějem
A střepy zrcadla skryjí mou nahotu.
Míjíme naději
Prý mě máš za krásku
Tak mlč už raději
A mysli na lásku
Na lásku z provázků
Na cestách z oblázků náhodně potkanou
Polibky protkanou
Dlaněma zdobenou.