Bublifuk

Bubliny se potácely po minovém poli a zanechávaly za sebou místo černých kráterů barevné stopy. Byly to doteky duhy. Ono tenkrát totiž dost pršelo. Byl to takový slejvák, že se všichni vojáci raději stáhli do svých táborů a zanechali tak bitevní pole úplně prázdné. Téměř prázdné. Na jedné straně stála malá holčička světlých vlasů uvázaných do dvou pořádných copů, v ruce držela bublifuk a bubliny pouštěla směrem ke zdánlivě nevinné louce, kde se ovšem skrývalo množství výbušnin. Na sobě měla pěkné kostičkované modré šatičky a chichotala se, jak bubliny poletovaly vzduchem. Měla radost, protože právě pršet přestalo, místo toho opatrně vykouklo slunce a opřelo se do rozbahněných luk, kde se předtím odehrával boj. Bubliny se ve slunci zdály ještě mnohem barevnější. Dívka zatleskala.

Kdybyste ji znali, dozajista by Vás to překvapilo. Ta dívka se totiž nikdy nesmála. Byl to přesně ten typ malé zakřiknuté holčičky, která se bojí všech okolo a při každém Vašem pokusu o komunikace zrudne a uteče kdovíkam. Neměla ani sourozence ani rodiče. Možná malinko připomínala všem známou Cosetku z Hugových Bídníků. Vyrůstala totiž na statku jednoho z nejzámožnějších sedláků kraje a za těžkou práci dostávala něco málo jídla a ošacení. Právě teď zahodilo jedno ze sedlákových dětí prasklý bublifuk, vyspravila ho, znovu naplnila a teď si s ním pohrávala na okraji pole, kde už několik dní zuřila krvavá bitva, do které se raději nikdo ze starousedlíků nemíchal.

Miloval ji. Tak strašně ji miloval... Malou holčičku. Tu ušmudlanou malou holčičku s dlouhými tmavými kadeřemi a modrýma očima. Byl jí tak poblázněný... Skoro jako posedlý, ale nedokázal si to připustit. Vždyť... Co by na to řekla třeba jeho žena? Ne, to by dozajista nešlo, je to přeci ještě dívenka... Dívenka, ale jak čistá, jak nesmělá, jak nádherná, jak... Jak úžasná. Převaloval se na posteli a nemohl usnout, ale ani se nedokázal podívat na svou ženu. Bylo mu už skoro třicet a již nějakých deset let pracoval na téhle farmě. Působil dojmem šikovného muže, který zvládne všechno, co si jen zamane. Dokonce se oženil s nejstarší dcerou majitele statku, což mu dávalo dnes již výsadní postavení. Převaloval se a nemohl usnout, tolik na ni myslel...

Zaradovala se... Taková úžasná bublina se jí právě povedla! Když v tom se náhle ozvaly zvuky blížících se armád. Schovala bublifuk a snažila se co nejrychleji zmizet do lesa. Narazila tam na Toma, který tam právě tahal klády. Vystrašeně se na něj podívala a aniž by cokoliv řekla, zhroutila se uprostřed svážné cesty. Rozhlédl se kolem a pořádně si promyslel, co by měl právě udělat. Z pole uslyšel první výstřely. To ho trochu uklidnilo, teď ho jistě nikdo neuslyší... Pomalu zvedl její mladé tělo a přenesl je na nedalekou paseku uprostřed lesa. Položil ji na trávu a počal si ji prohlížet. Prohlížet a pak jí pomalu sundal šatečky i košilku. Oslepen světlem, které se na něj odráželo od jejího bílého hrudníčku, posadil se vedle ní a sundal jí i sukénku. A tak tu před ním leželo nahé tělíčko desetileté dívky, kterou tolik zbožňoval. Co teď? Může být celá má... Hlavou se mu honily zběsilé myšlenky po celou tu dobu, co se dotýkal jejího nehybného těla. Z dáli zněly výstřely a výkřiky mužů z pole. Rozhodl se, že dílo dokončí, a když k tomu došel, dívka se probrala a lesem se rozběhl její tlumený výkřik. Lekl se a přitlačil jí k ústům svou ruku, která spolehlivě překryla celý její obličej. Pokračoval, bylo mu nádherně, bylo mu úžasně, cítil uvolnění, cítil, že je na vrcholu blaha... Dokončil svou práci a svali se do trávy vedle mladého těla.

Když se probral, všiml si, že dívka nedýchá, že už nikdy nebude dýchat. Zpanikařil a rozběhl se na statek. Prohledal kůlnu a našel lopatu se kterou se vmžiku vrátil zpět k nahému tělíčku. V lese našel vhodné místo, vykopal hlubokou díru a hodil do ní nehybné tělo i její modré kostičkované šatičky i košilku a sukénku. Všechno pečlivě zakopal a zaházel roštím tak, aby na to nikdo nepřišel. Sklíčeně se vrátil i s nákladem klád domů, uložil lopatu a umyl si ruce. Jeho svědomí teď bylo čisté, an nic si už nevzpomínal. Vlastně si na tu holčičku už nikdo nevzpomněl, protože všichni měli dost starostí se situací na bitevním poli. O pár dní později, kdy už bitva skončila a přesunula se jinam, vydal se k minovéu poli opatrně Karlík, jeden ze sedlákových dětí, a našel na jeho okraji svůj poslední bublifuk, který, jak si matně vzpomínal, pohodil někde u popelnic. Jenže tenhle byl vyspravený a plný vonící mýdlové vody. Vzal ho do ruky a fouknul. Po poli se začly kutálet barevné mýdlové bubliny a Karlík měl radost. Ani ho nenapadlo pátrat po tom, jak se tam ten bublifuk dostal...