Matka

Tato povídka je podle snu, který semi zdál před pár týdny......

Pamatuji si tvůj hlas, tvé oči, tvůj úsměv. I když je to už dávno, co jsi odešla. Matko má! Odešla jsi daleko, tam, kde živí nesmí. Tam, kam já nemohu...... Znovu se ocitám na té ulici. Zde jsem vyrostla. Stala se součástí mého života, mého já. Po cestě jezdí auta tak rychle, že se zdají býti pouze šmouhami. Na druhé straně stojíš ty! Tak jak jsi tě pamatuji. Nezmněnila jsi se..... Nezestárla jsi. Jsi stejně krásná jako v den svého pohřbu. Chi jít za tebou, ale stačil by krok a vlna aut by mě smetla. Jsi daleko, ale já přesto slyším tvůj hlas. " Nemůžeš za mnou, jěště nenadešel tvůj čas!" Má mysl ani srdce nechcou ta slova vstřebat. Nedokážu jim porozumnět. Nechci je příjmout. Volám nani a stále sleduji její tvář...... " Chci být s tebou! Vrať se ke mně. Prosím neopouštěj mně!" Vidím ten lehký úsměv, ve kterém cítím bolest. "Vždyť jsem s tebou. Nikdy tě neopustím. Navždy zůstanu v tvém srdci! Ale to přeci víš?" Nedokážu to pochopit.Nenechám ji znovu odejít! " Ne! Nevím nic! Počkej, prosím......." Snažím se prokličkovat mezi auty. Znovu vidím její tvář. Udělám pár kroků............ Mé vyhaslé oči stále pozorují to místo, kde stála. Nyní stojí na druhé straně. A já s ní......Již nikdy se neopustíme, již nikdy......

---