Na kapalkách

Viděl jsem tváře těch,

kterým práce leptala obličeje:

dělníky ve skladu hnojiv z Ukrajiny

jak na vrcholu života

pomalu umírají v halách.

Viděl jsem jejich „kancelář“:

místnost v níž elektrická kamna

topila naplno za horkého léta,

v níž se nedalo nadechnout

pro horko, kouř a kyselý zápach potu

týdny nemytých těl.

Viděl jsem jejich stoly,

na nichž faktury a papíry

polity napodobeninou kávy

ležely s hromadami špačků,

šroubků a nářadí

na stolních deskách

s hlubokými rýhami,

popáleninami z hašení cigaret.

Viděl jsem jejich ruce

udřené pro mizerný plat.

Ruce mladých lidí

vypadající o půlstoletí starší,

olezlé a rozežrané hnojivy,

se zažloutlými nehty

od Startek bez filtru,

jež držely téměř bez ustání.

Slyšel jsem, jak se baví,

jazykem nepodobným mému.

Jazykem bez pravidel.

Jazykem nedostatečného vzdělání.

Viděl jsem jejich oči,

kalné a pohaslé,

poznamenané žíravinami.

Možná někdy předtím svítily,

ale dnes jsou očima mrtvých.