Na rozkvetlých lukách

Tam kdesi na zemi,

na lukách barvami hýřících,

ležel tam mladý muž

pomalu umírající.

Slyšel zpěv ptáků

a stromů šum,

vzpomínal na doby,

kdy vídal rodný dům.

Na bílý štít,

okna malovaná,

jak na tu krásu

slunce zář dopadala.

Vzpomínal mladíček

na dobu dětství,

jak spolu s bratry

pro děvčata rostli.

Pak přišla válka

a nejedna strázeň,

on musel na vojnu,

kázeň je kázeň.

Povinnost volala

a Matka Vlast,

zdalipak uvidí

ves svou zas.

S bratry šli nadšeně

k jednomu pluku,

netušil ni jeden,

že pro každého má nepřítel kulku.

Čekali slávu

za službu vlasti

a místo toho jen

hrob chladný našli.

Bratři padli v boji

jako praví muži,

leží už pod zemí,

bojují druzí.

I on dostal úkol

a byl na něj hrdý,

nevěřil, že by byl

osud tak tvrdý.

Procházel lukami

s vojenským poselstvím,

rána, třesk a teď cítí

jen kulku malou v prsou svých.

Leží a vzpomíná,

prožívá života poslední chvíli,

z očí ztratí se plamínky,

jak by tam nikdy nebyly.

Leží a již se nikdy nepohne,

zavřená víčka,

s bolestí ve tváři.

Ubohá matička,

jíž ni poslední syn

se už domů nevrátí.