A všichni ať mi...

"A všichni ať mi..."

 

     „Jste tu všichni?“

     „No – jak se to vezme – ´všichni´; například pan Váňa…“

     „Pane, on se zdráhá, pane!“ ozval se naříkavý hlas.

     „Jak zdráhá – no to snad ne!?

„Zdráhá, pane: on nechce.“

„Nechce?! On nechce?“

                

                      Emil si s děsem prohlížel ten zástup před sebou

    a bůhvíproč si křečovitě držel kalhoty.

      Co chtějí?

                                              Co chtějí ty lidi?!

 

         Opálený, svalnatý, autoritativní muž, svlečený do půl těla a s bělostným turbanem na  hlavě to tady měl zřejmě na povel. Káravě se na Emila podíval:

      „Ale no tak, pane. Spolupracujte trošku. Víte, co nám to dalo práce? Vy intelektuálové jste strašně nejednoznační.“

      „Co chcete?“ zadrmolil Emil.

      „Je tu pan Váňa?“, ozvalo se zezadu.

      „Pane Váňo, hledají vás…“

      „Už jdu, už jdu…“

      Ze  zástupu neklidně přešlapujících lidí se vynořil pan Váňa ve svém neurčitém svetru.

      Emil znal pana Váňu. Pozdravil ho. Pan Váňa mu potěšeně pokynul; byl rád, že tu potkal známého.

      „Taky vás pozvali, pane Nováku?“, zeptal se.

      „Mě – mě nikam nezvali… Aspoň myslím. Mně se zdá, že za mnou tak jako přišli.“

      „Ano?“ – Pan Váňa se na Emila zmateně zadíval. „Na mně chtěli, abych se dostavil. Prý tu mám jednání. Důležité.“

      „A nevíte…“ – Emil nevěděl, jak by se přesně zeptal. Ani na co. Přesto mu pan Váňa odpověděl: „Nevím.“

      „Takže pan Váňa  už tu je, toho si škrtám…“, ozval se kdosi za Emilovými zády potěšeně.

       „Přece se nám to hejbá. Za chvilku budeme moct začít.“            

       Opálený, autoritativní muž, do půl těla svlečený, s lehkým bříškem a s bílým kapesníkem na hlavě, si důležitě  odškrtl něco v papírech.

      „A kam že to mám jít?“ – zeptal se ho  pan Váňa.

      „Jo, to já nevím,“ znejistěl pán s kapesníkem. „Ale já vám to zjistím. Hned. Hned to zjistím. Od toho jsem tady,“ vykřikl a úslužně  na pana Váňu rozzářil své bělostné zuby. Pak se otočil  k Emilovi:

      „Kam že to má jít pan Váňa?“

      „Ježiš to já nevím…“ vyjevil se Emil. „Ať jde pro mě za mě…“ 

      „Moment! To neříkejte!“ vykřikl úslužný muž. To už by bylo nad limit! Už takhle s vámi nevíme, kde nám hlava stojí! Poslyšte, vy jste ale…“

      Pán s kapesníkem od Emila rozhořčeně poodstoupil:

     „Já se vás tady jen slušně ptám, jestli vám bude vyhovovat pan Váňa spíš tady někde vepředu nebo ho máme postavit někam na konec fronty, a vy hned – “

      „Poslyšte, já vám nerozumím…“ couval zmateně Emil a přidržoval si kalhoty.

      „No jo – všichni, všichni… Teď jde o to, co znamená ´všichni´“, ozvalo se za ním.

      Emil se otočil.

      O zábradlí se opíral další opálený muž. Vousatý. Bez košile. Velmi hubený. Jeho turban  vypadal poněkud zašedle. Díval se do lejster a tužkou se ťukal do zubů.

     „Pan Váňa tu sice je, to je pravda… Ale co je jeden pan Váňa proti… - Poslyšte, jak jste to myslel s tím ´všichni´?“ obrátil se na Emila.

     „Jak jsem co myslel…?“    

     „Víte, kdybyste tím ´všichni´ myslel skutečně ´všechny´, malounko by se nám to zkomplikovalo“ , řekl vousatý muž.

     „Tak co je?“ – ozvalo se z davu. „Já tady nemůžu bejt věčně. Utíká mi práce!“

     „Hele, pan Masný…“ všimnul si Emil. Co tu dělá pan Masný?

     „Když ´všichni´, tak ´všichni´. Ale teda nevím, jak to zvládnem,“ povzdychl pán v šedém turbanu.

     „Teď jde o to, jestli by tu měla být i paní Sýkorová. Já si myslím, že ano, ale to nezáleží na mně“, řekl pán s kapesníkem. „Pane Nováku, měla by tu být i paní Sýkorová? Protože tu bychom vám museli ještě honem sehnat, víte?“       

         „Na druhé straně,“ ozval se vousatý muž, „když bychom vám je sem  zvali postupně, tak by se to  zvládnout dalo.“

         „Ale to by nebyl problém. Sehnat paní Sýkorovou. Ta by přišla i ráda, myslím. Horší je to s panem Kvasničkou. Pane Nováku, chtěl byste i pana Kvasničku?“       

         „Dalo, určitě by se to dalo,“ rozhodl se pán v šedém turbanu. „Už jsme zvládli jiné věci. Ale to by se tady pan Novák musel jasně vyjádřit. Tak co, pane Nováku; jak byste to viděl?“

         „Co jak bych viděl?“

         „A horko je!“ – ozvalo se z davu. „Pozvou nás, a pak se to nehejbe.“

          „Pane, on nespolupracuje, pane! On se zdráhá!“ ozval se naříkavý hlas.

         „Další. Další v turbanu“, pomyslel si Emil. „Co chcete?!! Co ode mě všichni chcete?“ zařval.

         „Podívejte se.“ – řekl smířlivě pán, který to tu měl na povel. Mluvil, jako by Emil byl blázen či co.

         „Jste pan Emil Novák?“ zeptal se Emila. Pomalu přitom artikuloval a díval se mu přátelsky a zblízka do očí.

         „To jsem“, řekl Emil, připraven se bránit.

         „Narozený 25. 8. 1956?“

         „Ano, ale…“

         „No tak vidíte.“

         „Co vidím?“

         „A měl jste včera okolo 18:24:49 ruce takhle?“

         „Jak ruce takhle?“

         „Promiňte – nepřesně jsem se vyjádřil. Měl jste včera okolo 18:24:49 dlouhý vřetenní natahovač levého zápěstí pokrčený, kdežto krátký natahovač pravého palce natažený?“

          „Cožeto?“

          „A přímý sval stehenní na levé noze v pozici typické pro stojícího jeřába?“

          „Jeřába?“

          „A kruhový sval ústní přibližně v této pozici? – Promiňte“.

          Pán, který to tu měl zřejmě na povel, si odplivl a promasíroval si zkroucenou tvář. „Ono je to hrozně těžké napodobit. - Však já taky“, zasmál se,  „nemám to štěstí. Jako ho máte vy, vy šibale.“

          „Jaké štěstí?“

          „A navíc vám kvetly tři pampelišky a čtvrtá už byla ochmýřená! Vsadím se, že jste si toho ani nevšimnul! Někteří lidé prostě umějí žít… A pro ně jsme tady my.“

          „Vy?“ nechápal Emil.

          „My. Promiňte – já se nepředstavil.“

           Pán, který to tady měl zřejmě na povel, natáhl k Emilovi snědou svalnatou ruku. „Duchslamp jméno mé.  Aladin. Znáte to, doufám. Šéf odboru pro splněná přání.  Ti pánové jsou moji spolupracovníci. Snažíme se, pane. Snažíme se, co můžeme. Těší mě.“ Pán popadl Emilovu volnou ruku a nadšeně mu jí potřásl.

           „Pane, on nespolupracuje, pane…“ ozval se žalobný hlas.

       „Jak nespolupracuje? – On bude spolupracovat!“ vykřikl pan Duchslamp. „Vždyť to sám chtěl, tohleto všechno! A měl přitom povinné tři pampelišky tak, čtvrtou tak, tetu nemá a kruhový sval ústní…“

       „Stejně nespolupracuje,“ ozval se hlas lítostivě. „Drží si kalhoty.“

       „To je pravda,“ podíval se na Emila pan Duchslamp. „Vy si držíte kalhoty. Proč vy si vlastně držíte ty kalhoty?“

       „Proč já si vlastně držím ty kalhoty?“, zarazil se Emil.

       „Tihle intelektuálové. Nevědí, co chtějí. A chtějí všechno. I když - ´všechno´: co je to ´všechno´?“ řekl pán v ne dost bílém turbanu. Zaťukal si tužkou na bělostné zuby a nesouhlasně syknul.

       Pan Duchslamp ho neposlouchal. Vyčítavě se na Emila zadíval:

       „Podívejte, pane Nováku. Vy umíte žít. Umíte mít v pravou chvíli oba své důležité natahovače ve správné pozici. Pampelišky vám přejí a tetu nemáte. Nikdy jste nebyl na parníku s dámou v modrém svetru. Já vám tedy neupírám právo na splněné přání. Můj odbor je vám plně k dispozici. Ale měl byste si uvědomit, že i my máme svůj plán. Své normy. Já mám pár maníků, všichni jsou v terénu, spoustu spisů k vyřízení na stole a vy tady nespolupracujete…“

       „Já že nespolupracuju?“ ozval se zmateně Emil.

       „To vám není líto aspoň těch lidí, které jste žádal?“

       „Já jsem žádal?“

       „Ano – vy jste žádal – tady to mám na papíře potvrzeno, zachyceno, všechno zdokumentováno a veškeré podmínky splněny, i kruhový sval ústní…!“

       Emil se podíval na papír. Zbledl. „Já jsem žádal. Bože. Ale vždyť já jsem jenom tak…“

        Dav se rozevřel, jak jím procházel další opálený autoritativní muž  v turbanu.

        „Tak to vidíte,“ šeptnul pan Duchslamp. „Teď to máme. Šéf.“

        „Tak co je to tady?“ zeptal se  nový příchozí a přísně se rozhlédl.

       „On nespolupracuje,“  zažaloval pan Duchslamp.

       „Neví co chce,“ přidal se muž v zašedlém turbanu. „A kdoví, jaké ´všechno´ myslí.“

       „No. Ani se nevyjádřil k paní Sýkorové.“

       „A drží si kalhoty…“

       Emil se vyděsil. Ale nově příchozí se na něj  nezlobil. Přátelsky se na Emila usmál bělostným chrupem a natáhl k němu ruku.

      „Donutil. Korporační rada, odbor plnění,“ představil se. „Plnění čehokoliv. Promiňte za ty potíže. Omluvte mě chvilku“.

      Obrátil se ke svým podřízeným a jeho zářivý úsměv  zmizel:

      „Vážení. Tohle by vás mohlo stát prémie. Copak jste nikdy nebyli na školení? Nikdo vám nevysvětlil nic o nejednoznačnosti lidských motivů? O změti pohnutek a cílů? O boji, který se odehrává pod hladinou vědomí?“ – Pan Donutil zvyšoval hlas.

    Jeho podřízení se dívali  k zemi. Jejich zaprášené, mozolnaté nohy ve služebních  sandálech z kožených šňůrek přešlapovaly po rozpáleném asfaltu.

     Pan Donutil si tragicky povzdechl:

      „Ale i kdyby. I  kdyby jste byli tak hloupí, tak snad jste schopni pochopit aspoň pravidlo číslo jedna: NÁŠ ZÁKAZNÍK – NÁŠ PÁN!“

     Pan Donutil spínal ruce a kýval se do rytmu svých slov:

     „Úkolem našeho zákazníka NENÍ spolupracovat na splnění svého přání! On už svou práci udělal! Tím, že si přál! A tím, že přitom splnil všechny požadované podmínky! A tady pan Novák“ - zde se pan Donutil otočil na Emila a vřele se usmál - „pan Novák všechny podmínky splnil! Nebylo na odboru jediné připomínky! – No? Tak?“

      Podřízení mlčeli.

      Pan Donutil se ještě jednou na Emila zářivě usmál. „Promiňte, pane. Promiňte za ty průtahy. Už se to nebude opakovat.“

      Uklonil se Emilovi a pak tlesknul.

      Emilovy spadly kalhoty.

      Pan Donutil se obrátil k davu, zvednul ruce nad hlavu a tlesknul podruhé. „Začínáme!!!“ zavolal zvučně.

      Dav postoupil kupředu. Emil zavřel oči.

 

P. S.

      Ne, neprobudil se! Proč by se měl proboha budit a proč by to měl být nějaký pitomý sen? Když neměl tetu, pampelišky mu přály a kruhový sval ústní měl takhle?! – Promiňte; já to tak nedokážu.         

      Ostatně kdo z nás to dokáže? Taky proto nikdo nemáme takové štěstí…

 

 

---