Starého psa novým kouskům nenaučíš

Starého psa novým kouskům nenaučíš

                Léta letoucí chodím do tělocvičny na aerobic. Vždy jsem byla spokojena s místní nabídkou rozmanitých cviků, které jsem po letech dřiny perfektně zvládala odcvičit.

Ale vše se mění a ani můj oblíbený „tělocvik“ neušel pozornosti vývoje. Mé milované, v podstatě jednoduché cviky se pomalu vypařily a místo nich nastoupily cvičebně-taneční sestavy, které si jakž-takž stíhám zapamatovat v posledních pěti minutách, v poslední řadě cvičenek.

A tak jsem usoudila, že (i přes mých „18“) „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a rozhodla se najít vhodnou – patřičně srozumitelnou – alternativu.

Napadla mě posilovna !! To musí fungovat! – Jeden stroj, jeden cvik, žádné tance. Vzala jsem tedy tenisky, tepláky, triko a ručník a vyrazila.

Prapodivné konstrukce byly obloženy plakátovými krasavci a silikonovými modelkami a všichni, zdálo se, věděli, co činí. Já zřejmě nikoliv. Stroj zatížený závažími svalovce se mým působením nechtěl hnout a šílené mechanismy zatěžkávaly mé tělo neúprosnými silami.

Vše jsem trpělivě snášela do okamžiku, kdy jeden z nich málem vyrobil z mých nohou žabí stehýnka. To jsem si řekla: „Starýho psa novým kouskům prostě nenaučíš.“

 A tak chodím běhat. Běhám pořád stejně. Už 18 let.