Jak si udržet špatnou náladu

Jak si udržet špatnou náladu

                Vstávám a mžourám na budík. Ukazuje celou. Venku je přiměřeně šero. Ploužím se bytem, mažu si cosi na chleba, leju kafe do krku. Mžourám. Mžourám ale lépe a vidím, že je o hodinu jinak. Je pozdě. „Rodino, mám špatnou náladu. A moc. A spěchám.“ Doháním ráno. Doháním autobus. Nedoháním. Doháním kaluž. Mokrou mě dohnal další autobus a úspěšně dojíždím na místo určení. Pozdě. Nálada nulová.

                Jsem rozhodnuta. Odpoledne to udělám jinak. Pojedu vozem. Už jsem doma, ale klíče od auta nikde, doklady nejsou, auto není ani na jednom z obvyklých míst. Ségra není doma a vše tedy nasvědčuje tomu, že já mám jako obvykle smůlu. Moje nálada je pod bodem mrazu. Vyrážím na nákupy po svých.

                Ležím. Naštěstí nejede žádné auto. Ani moje, ani cizí. Ležím totiž na silnici. A to jsem použila bezbariérový přechod. Bohužel bezbariérová nebariéra v podobě mamutí dlažební kostky se vyviklala a já s ní. Sbírám se a pokračuji za svým cílem, večeří pro rodinu. Nálada se nezvedla a leží mezi kostkami.

                Konečně. Mezi potravinami se cítím opravdu dobře a bezpečně. Zdá se, že špatná nálada je pomalu na ústupu. Do košíku skládám večeři a křupavý crossianek. Upachtěně vláčím igelitky a crossanek si mlsně drobím na černou mikinu. Přitom slyším halasné: „Ahoj“. Povědomý hlas patří vyfiknutému mladíkovi stojícímu u drahého auta. Ejhle, můj spolužák ze základky. Vidím ho po letech. Mezi drobky prskám odpověď. Hanbou bych se propadla. Nálada se plazí pod kola jeho vozu.

                Konečně doma. Vyndavám nákup, ale mrak špatné nálady mě halí do ještě větší temnoty – část nákupu jsem zapomněla v sámošce.

                A tak rodině místo večeře servíruji svoji špatnou náladu a lezu pod peřinu, kde se mi snad už nic nenáladového nepřihodí. Rodino promiň.