Žluté jablko

     Ležela.

     Její, jindy tak příjemná noční košile se jí všude dotýkala jak lepkavé, nenechavé ruce zhorečnatělého muže. Měla z toho až děsivý pocit: že košile ví, jak na to; kudy a jakým způsobem promlouvat k jejímu tělu, aby promluvilo.

    Ačkoli ležela, docela volně ležela, začínala jí pomalu tuhnout šíje. Měnit polohu by tu však nepomohlo: šíje jí v takových situacích tuhla vždycky. Šíje a boky.

    Co boky: nač to opisovat. Tuhnul jí zadek. Málo romantické, pravda. Taky se s tím nikomu nesvěřovala. Nanejvýš s tou šíjí.

    Ostatně ač neromantické, přesto příjemné. Patří to k předehře: muřž se sprchuje a jí při tom vzdáleném šumění sprchy tuhnou pod noční košilí boky a šíje.

    Ano: přece jenom to budou spíš boky než zadek. Tyhle pokusy vlastního těla o nejapné žerty si nesmí nechat líbit.

   Sprcha ztichla. Průběh téhle scény zná už dávno nazpaměť, a přesto ji to stále znova vzrušuje.

   Umí si svého muže v té koupelně živě teď představit: lesklé tělo pokryté skleněnými, opalizujícími kapkami vody. A muž je pečlivě, s dráždivou pomalostí, roztírá ručníkem. Ne že by se mu nechtělo spěchat; ale ví, že ona tu čeká, a tak schválně prodlužuje její vzrušení.

   Tahle chvíle před tím je jedna z nejhezčích. Ačkoli potom… Je těžké rozhodnout, která z chvil je chvíle nejhezčí.

   Dvě  tvrdé paže, zatímco v nich teď pod napjatou kůží pulsuje samostatný život, hrubým ručníkem pomalu třou ramena, šíji, boky… Tam – zpátky. Tam – zpátky. Ručník pozvolna klesá a zase stoupá.

   Kůže už třením zrudla. Jistě pálí. Každý dotyk ručníku vyvolává bolest. Ale muž dál prodlužuje tuto chvíli. Kvůli ní. Až přijde, ochladí mu za to horká záda svými dlaněmi.

   Hledá na bílém polštáři nedotčená místa a chladí si o ně dlaně.

   Už musí přijít co chvíli. Už tam prostě nemůže mít co dělat!

   Ano. Už klaply dveře koupelny.

    Možná přijde nahý. Nahý, elektrizující nekonečným třením ručníku a představou jejího nahého těla. Představou rozkoše. Té rozkoše, pro kterou s ním stále ještě vydržela žít.

    Ano, právě pro tuto rozkoš dokázala vždy všechno znova spolknout. Zapomenout. Jenom pro tuto rozkoš mu odpustila, že si tak bezohledně přivlastnil její život, užil si z něj, co potřeboval, a znemožnil jí užívat pro sebe aspoň ten zbytek.

    Jedině pro tuto rozkoš; pro tyto kroky samčího, pevného těla.

     Jedině pro tuto rozkoš s ním dodnes žije.

    Znovu si ochladila dlaně o polštář.

     Šíje a boky bolely a noční košile si ji brala.

     Přivřela oči, jako že spí. I to patřilo k jejich hře.

   Otevřely se dveře ložnice.

   K posteli se v šeru blížilo obrovské, žluté, lesklé jablko. Bubákem napřed.

   Cestou se houpalo: nahoru – dolů – nahoru – dolů, jako by jej někdo nesl v náručí před sebou, a ta náruč byla plná.

   Po stranách dole vykukovaly dva nesmyslné červené růžky, dva trojúhelníčky tak nepatrné, jako by byly snímány mnohem vzdálenější kamerou.

   Jablko balancovalo na bílých nohách bez stehen. Chvělo se a tříslo, jako kdyby jej ještě honem z koupelny provázel neviditelný úslužný masér. Aby ho připravil. Aby vše dobře dopadlo.

   Víc už skrz přivřená víčka neviděla.

   Postel se zhoupla jako automobil, který prudce sjel do výmolu.

   Ozvalo se dvojí heknutí, zachrochtnutí, a pak bylo ticho.

   „Zapalování,“ pomyslela si. „Chcíplo mu zapalování. Vybitá baterie.“

   Otočila se ke stěně a přitáhla si deku pod bradu. Tyhle uvolněné chvíle po tom budou asi přece jen nejkrásnější.

   Usínala.