Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

jako nástroj

17. 05. 2006
3
2
1699
Autor
Buendía

Čím dál víc mi připadá, že lidé jsou jako  nástroje. A to nejen různým naladěním a harmoniemi, ale především trpělivostí, s jakou k nim musíme přistupovat, abychom jim opravdu porozuměli.

Tak třeba můj saxofon. Jsou dny, kdy se opravdu moc snažím, namáhám plíce, nadechuji se div neprasknu, plním tváře vzduchem a přesto je to děs.   Nehraje a opožďuje se za rytmem, vůbec nedělá to, co já chci. A já jsem unavená a naštvaná a vyčerpaná. Hraju na něj, bezva! To je vážně fajn, že se dřu jako kůň…snažím se nemlátit s ním moc prudce na postel, přece jen, nesmím ho zničit, ale zasloužil by si… štve mě. Důležité jsou přece VÝSLEDKY a v těchto dnech vypadá všecko tak beznadějně. Nikdy se nic nenaučím, totální nedůvěra v budoucnost, strach z nedokončenosti, ještě horší o to, že vím, že lze na saxofon – i na ten můj – hrát nádherné věci a že pokud mi to nejde, nebude to jím. Jako s lidmi, jako s nimi! Všecko záleží na mém přístupu, všichni lidé se umí smát, to jen já je neumím vždycky rozveselit…A tak cvičím, překonávám krize a postupně, ale velmi nenápadně se mi saxofon začíná přizpůsobovat, tak to na mě alespoň působí, ačkoli vím, že jsem to já, kdo se přizpůsobuje jemu, my dva spolu srůstáme a vplétáme se do sebe v tisících nepovedených prstových cvičení…a odměnou jsou nám dny, no, třeba ten dnešní.

Vzala jsem saxofon a šla hrát ven, moc lidí si mě nevšímalo. Držela jsem ho pevně, ohřívala rukama, přece jen trošku chladl. Jeho tón byl  tišší než v místnosti, ale o to sametovější. Byl se mnou, zpíval, do mě… Procházeli jsme se spolu a drželi se za ruce. Z toho, jakou jsem měla náladu a jak svítilo slunce, jsem poznala, že nám to dneska půjde. Tak jsem zavřela oči, zlehka olízla bambusový plátek, rychle prozkoumala, jestli mám správně prsty. Zhluboka se nadechla, mírně zaklonila a tím jediným správným způsobem, vycvičeným tolika nezdary vytvořila z nás dvou jeden sloupec proudícího vzduchu... Neznám nic bližšího polibku, nic méně rozmarného a těkavého, vyprošeného a nesnesitelně jednoduchého. V objetí jsme byli několik písní, hráli si jazz pro radost a blues pro melancholii, večerku pro vzpomínky. Promiňte, že tu používám tolik obrazů a přirovnání… Ach kéž by to bylo pokaždé jak dnes!  Vůbec jsme nemuseli mluvit, ale bylo to tam, ON a já. A tak mám teď zase pocit, že se člověk nemůže dát odradit, vždyť tak často jsem odmítána, ale potom přijdou takovéhle dny a nakonec, dá-li Bůh, z nás bude jeden. No ano, ačkoli on bude stále ten stejný saxofon jako na začátku, kdy jsem dávali dohromady první takty...ty hlavní změny se totiž dějí v tom, kdo se snaží a usiluje, mění ho to, vím to. A cíl vůbec není předem jasný, ale to není důležité...hmm, abych zase jednou citovala Exupéryho: ,,Smysl má pouze cesta. Pouze ona trvá."


2 názory

Buendía
01. 12. 2007
Dát tip
vřele děkuji za názor

Houp?
30. 11. 2007
Dát tip
Obsah moc pěkný, ale příště raději bez kurzívy a také se více zamyslet nad nadpisem.

(jelikož strašně rád opravuju ostatním hrubky tak se omlouvám za své "z"kušenosti)

Buendía
02. 06. 2006
Dát tip
já to říkám tak, že se nesmí snažit jenom jeden, zatímco ty říkáš že se musí snažit jeden (stejně jako ten druhý). Rozdíl je jen kde klademe důraz. přesně:-)dík

tyjo, mě snad chceš zničit:) chtít po mě rozvést uvahy o vztazích. Teď, sotva jsem se k vlastní radosti naučil o vztazích neuvažovat. Ale dobrá, stejně jsem si začal sám.. asi se opravdu snažíme říct oba to samé, ale já to říkám tak, že se nesmí snažit jenom jeden, zatímco ty říkáš že se musí snažit jeden (stejně jako ten druhý). Rozdíl je jen kde klademe důraz. Přijde mi až vtipný jak lidi (já určitě, a myslím že i ty) mluví o vztazích tak obecně jako by zažili všechno, a přitom jen omíláme to, co se stalo zrovna nám, a varujeme před chybami které nás potkaly třeba náhodu víckrát, a proto se nám jeví jako ty zrovna nejzvávažnější...ale každý má skušenosti přeci jiné, ne? Snad se neurazíš, nemám chuť to teď a tady rozebírat dál.

Buendía
31. 05. 2006
Dát tip
Ahoj! Dík za kritiku a já na ni hned hezky zeraguju, protože to vypadá na zajímavej souboj(nebo možná spíš soutěž) myšlenek:-) Mám za to, že jsem ve svém dílku nikde nanapsala, že správný vztah je ten, když ho tvoří nebo chce tvořit jen jeden. Skoro se mi zdá, že jakoby kritizuješ úplně stejný názor, jaký jsem se já snažila kritizovat taky. Totiž naprostou pasivitu jednoho vůči druhému. Vím totiž, že spousta vztahů zkrátka ztroskotá na tom, že si ti dva lidé proti sobě sednou a koukají na sebe a navzájem si myslí : Tak, teď se předveď..A pokud se nezachováš podle toho, jak jsem to viděl(a) ve svých romantických představách, budu hoodně zklamaný(á)... A já svou úvahou chci právě říct, že člověk by měl se změnami(ať už je chce romantické nebo naopak víc u země) začít sám u sebe, sám se snažit, cvičit sám sebe... Zkrátka nečekat, jak se s ní(m) budu mít, ale snažit se o to, abychom se spolu měli dobře. A proč tě děsí přirovnávání lidí k nástrojům? Mě se zdálo docela fajn...společně s tou metaforou melodií a harmoníí ve vztazích. Na vztahu jak s člověkem, tak s nástrojem musíš dlouze pracovat, aby byl dobrý a aby vydržel. A o tom je moje úvaha: že je to sice těžké, ale každopádně to stojí za to:-) Napiš, prosím.

tak se konečně s janou rozejdem i názorově :) mě tohle přijde jako jedna z nejslabších povídek a nadpis mi přijde docela dobrej:) Hlavně mě naprosto děsí přirovnání vztahů s lidmi k vztahům k nástrojům. K člověku si nemůžu udělat vztah jenom já. Musíme oba. jasně, splývání, rozmumění, přizpůsobování, to jo, ale když vztah tvoří nebo chce tvořit jenom jeden (jak už to tak bejvá u nástrojů) tak nic moc. prostě mi tohle nesedlo(jistě, cejtim co krásnýho v tom přirovnání máš, ale to něco za tim mi to kazí že se mi to nedokáže líbit)

Flavia
25. 05. 2006
Dát tip
Tak jsem vlezla na písmák a musela jsem si to přečíst znova. To je opravdu jedna z Tvých nejlepších... Ó ty jedničky, mám hroznou radost! ale stále více si uvědomuji, že známky nejsou v životě všechno, vlastně nejsou skoro nic. (nenuť se násilím, třeba to jednou přijde samo) Dík za přání k svátku :-)

Buendía
24. 05. 2006
Dát tip
moc děkuju :-)alespoň tu mám nějakou kritiku...Škvoreckého názory na sexofon znám, ale tuhle povídku jsem nečetla, takže dík za doporučení. No, a nakonec, Jano, pořád se ještě nemůžu vzpamatuvat z těch tvejch samejch jedničeeeek, to je prostě skvělý, doknalý a tebe hodný takhle odmaturovat!! Fakt to musíme oslavit. Všecko nejlepší ke svátku:-) (Zatím se mi nepovedlo ani jedno tyknutí...)

Flavia
24. 05. 2006
Dát tip
Ještě mě napadlo něco: Přečti si někdy povídku Bassaxofon od Škvoreckého. Já sice moc nemám ráda jeho styl, ale tahle povídka je zajímavá a zdá se mi, že velice souvisí s tím, co jsi napsala.

Flavia
24. 05. 2006
Dát tip
Milá Buendío... jak to, že si tohle nikdo nepřečet, když tady lidi čtou tolik nesmyslných výplodů? Když nad tím tak přemýšlím, zdá se mi, že za to může ten nadpis. Připadá mi, že se k tomu vůbec nehodí, nezaujme. Ale kromě těchto dvou slov? Zase jsi mě pohladila po duši, vážně. I pro to, že jedním z mých snů je umět hrát na saxofon, ten magický nástroj, snad i pro to, že znám ten pocit, kdy po desítkách příšerných hodin a let najednou Dav nacválá napravo... zpíval do mě... nádhera, jako by měl opravdu duši. Opravdu jedinou mou výhradou je ten nápis, jinak...krásné.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru