Vyprávění pana Bralinga (II.část)

„Maggie? Máme tam někoho dalšího na řadě?“

„Ano, Annie Learovou.“

„A už je tady?“

„Ano.“

„Tak mi ji sem pošlete, prosím.“

Annie, ta holka je mi záhadou. Vůbec nevím, jak bych jí mohl pomoci. Poprvé ke mně přišla před půl rokem. Když se tenkrát otevřely dveře, objevila se v nich drobná devatenáctiletá dívka, zrzavé vlasy se jí vlnily kolem jemného obličeje ozdobeného pihami a zelené oči si mě se zájmem prohlížely. Nepromluvila a jen se rozhlížela, vdechovala vůni mé kanceláře a večerního slunce, které sem svítilo řadou oken. Tenkrát se mi z neznámého důvodu sevřel žaludek strachy. Možná jsem se bál, že odejde a já se o ní nic nedovím, možná jsem jen nechápal, proč přišla. Když si vše dostatečně prohlédla, obrátila svou pozornost k vizitce na mých dveřích. Chvilku po ní bloudila očima a možná přemýšlela jestli se díky tomuto jménu něco změní. Poté tiše zavřela dveře a tanečním krokem zamířila ke křeslu u mého psacího stolu. Když usedla vykouzlila na tváři nádherný úsměv a slovy: „Dobrý den, pane Braling! Přišla jsem si s vámi popovídat,“ přerušila nepříjemné ticho. Strach mě opustil a já se konečně mohl usmát. Annie si začala pohrávat s nazelenalou pastelkou a začala mluvit.

Od toho dne si se mnou chodívala povídat každý týden. Ze začátku jsem měl pocit, že nemá žádné problémy, s kterými by si neuměla poradit sama a chce se jen vypovídat. Sezení od sezení mi o sobě říkala nové věci a současně s tím jakoby uvadala. Už nikdy nepřišla do mé kanceláře tak svěží, jako první den. Každý týden se to nepatrně zhoršovalo. Přišlo mi, že jí mluvení dělá čím dál tím větší problémy. O sobě mi přitom říkala, že ve škole je upovídaná a každému řekne hned téměř vše. Působilo to na mě, jakoby jí zbývalo jen tolik sil, kolik mi toho ještě o sobě může říct. Na posledních dvou sezeních se celá třásla a stále se rozhlížela jestli neposlouchá ještě někdo další. Musím se jí dnes zeptat, co se jí stalo.

(ťukání na dveře)

„Jen pojď dál Ann.., Maggie?

„Já se omlouvám, ale když jsem k vám Annie poslala, došla jen k vašim dveřím, krátce si prohlédla vaši vizitku a vrátila se ke mně. Dala mi pro vás tento dopis a řekla, že už musí jít. Pak se sebrala a odběhla. Já se omlouvám, ale…“

„To je v pořádku, Maggie. Děkuji.“

Bál jsem se toho, že jednou už nepřijde, ale myslel jsem, že ještě dnes.... Nemohu tomu uvěřit. Už nikdy nepřijde, nebude si vychutnávat výhled z mých oken, nebude tancovat po mé pracovně. Nikdo se neumí usmát jako ona. Jen ona otvírala a zavírala dveře bez jediného vrznutí či cvaknutí, jakoby s nimi vůbec nehýbala. Byla jediný pacient, který nic nežádal, jen chvilku času. Občas jsem měl strach, že se promění ve vzduch a zmizí. V ruce mě studí dopisní obálka. Zmizela.