Schránka

Tahle básnička je stará. Patří k mým pubertálním prvotinám a ani nevím, proč mne chytla ta touha ji sem dát a podělit se o ni. Snad pro ten nezatíženej pohled co jsem tenkrát měl, snad pro mou naivitu, snad pro to hledající pubertální srdíčko, co jsem tenkrát měl a všechno tak intenzivně prožíval. Snad pro to...

Kolem prázdný schránky denodenně chodí, i když vlastně neví, kdo by jí moh' psát. Pod bolavým srdcem naděje se rodí, že by byl snad někdo, kdo by moh' odepsat. Nikoho už nemá; snad jen stromy v parku, kterým se zpovídá. A drobky sype ptákům seschlýma rukama. A šeptá verše slunci, aby jí chtělo hřát a dál šeptá ta slůvka, co říkával jí kdysi Ten co jí měl tak rád. Pak povídá si s Bohem, když hladí kůru stromu a slýchá ptačí zpěv. Za každým pak rohem, když navrací se domů, vidí svůj starý svět. Na podzim se krátí den. Příroda umírá. Listí padá na hrob ten, co nikdo nevnímá.

---