About a girl VIII

Hmmm, řekla jsem si, že to bylo naposled, ale něco mě přemluvilo. Snad ta vidina několika piv a propršených stopů. Červená byla v klidu, než si dala druhou vodku a pozvracela se před hospodou. Intuitivně vylezla ven…

„A viď, že to nikomu neřeknéš…“ kymácela se a plivla do zvratků.

„Ale to víš že né, to je normální přece.. se takhle dolejt…“ odpověděla jsem a típla o to cigaretu.  Bouřka zakalila nebe. Cejtila jsem to v zátylku.

Vlezly jsme zpátky do nádražky a já si objednala další. Červená se usmívala, měla něco v očích. Vzpomněla jsem si jak tenkrát seděla u baru a objednávala si pátý pivo. Smutná. Vedle seděl Jáchym a nevěděl jestli se má smát nebo brečet. Podívala se na něj…nic.

„Bych si dala ještě jedno,“ řekla jsem barmanovi. J. se na mě vděčně usmál a usrkl si z kafe. Krátkej oční kontakt. Trochu šilhal. Hlava mi praskala, zablejsknutí tramvaje.

„Chtěla bych na religionistiku,“ odpověděla jsem mu, aniž by se ptal. Okamžitě se začal shánět po březnovym Respectu, „ta naše redaktorka, ona napsala, že Ježíš neuměl číst a helejďte, jak reagoval jeden pán z Ostravy…“ neměl co říct, chudák. Stála jsem před nim jak idiot, aniž bych věděla, jestli Ježíš číst uměl nebo ne… Snažil se. A kdy tam jdete, ptal se….

„No já nevim, dneska je duben… nebo květen…“ podívala jsem se na něj hrozně tázavě, ale nepomoh. „Tak sakra asi duben ne..nebo ten květen?“ Zmateně se usmál a listoval dál v novinách.. Nevěřim, že ten člověk napsal Sestru. Šla jsem zpátky ke stolu a zapřísáhla se, že se spisovatelema už nic…. a Červená se taky zvedla. Šla znova zvracet.

Odsedla jsem si k jinýmu stolu, nádražka se vylidňovala. Dřevěný stěny mi tepaly do spánků, půlitr ztěžknul. Kdosi mi dal šňupnout tabák, prej na protáhnutí. Pamatovala jsem si ještě skleněný slzy, do řádky na zrcadle, člověk má..

„Brej, paninko…“ Zarostlej bezdomovec s čapkou.

„Dobrej, dobrej…“ znala jsem ho jen z vidění. U nás za městem je Červený mlýn, kde nikdo nebydlí. Tenkrát jsem potkala Pavouka s Malučkou, slíbil, že tam budem jednou šťastně bydlet. Šťastně bydlet…. jenže potom se ztratil a já našla Malučkou vystrašeně pobíhat po městě. Tak mam tyhle lidi ráda.

„Já moc nemluvim,“ říkal ten pán s čapkou, „ale něco vám povim, slečinko. Nikdy nevěřte člověkovi.“ Přišlo mi to trochu blbý, obehraný… začne tu samou historku co všichni.

„Každej vás podrazí, ať chcete nebo né. Už vás někdo někdy podrazil?“ Vzpomněla jsem si na jednoho kluka, ale asi se to nedalo srovnávat. Tenhle toho měl víc…. měl.

„Ne. Asi ne…“

„Já sem už sedumnáct let venku. Tam si musíte zvyknout, to jinak nejde. Přizpůsobit se..“ Tu poslední větu skoro zakřičel. Z tváře mu byly vidět jen propadlý oči.

„Co ste proved.“

„Zabil sem dva lidi.“ Měla jsem pátý pivo, padala na mě omítka ze stropu, tělo se mi svíralo do polohy embrya a fakt jsem mu nechtěla věřit.

„Litujete toho?“

„Ne,“ řekl okamžitě a tak přesvědčivě, až se mi chtělo plakat. Dělal prej tenkrát barmana a vyjel po něm nějakej vietnamec. Podřízl mu hrdlo.

Vždycky jsem chtěla, aby mi někdo podřízl hrdlo. Ale ne tak chladně, s kapkou emoce.

„A ten druhej?“

„No, přispěchal mu na pomoc, vrazil sem mu to mezi žebra.“

„Fajn. A vy toho fakt nelitujete, že ste zabil dva lidi??“ ptala jsem se jak největší idiot.

„Né..“ divil se, „ sem si odseděl šestnáct a půl roku. Víte, slečno, co to je se potom rvát o místo na lavičce? Já bych přál každýmu, žít aspoň šest let tak, jak žiju já… bez domova, bez rodiny.“

„Aha,…“ zašeptala jsem a odešla od stolu. Zaplatila jsem nemalej peníz a vyběhla z hospody. Tma a déšť. Nemohla jsem najít silnici, kudy bych se dostala domu. V noci se mi zdálo, že jsem zaklíněná mezi policemi a nemůžu se hnout, asi mi bylo i trochu blbě od žaludku. Neměla jsem ani čas přemejšlet, věci se prostě staly, beze mě. Lidi, byli tu….

Zeď u okna byla podrápaná od Táty. Schovával se za flaškou vína.