Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSVĚT ZA ZDÍ-10
03. 03. 2008
0
0
1605
Autor
fungus2
Část desátá
Za ranního úsvitu se mužům naskytl pohled na mrtvé obrovské ptáky, kterých leželo kolem tábořiště velké množství.
„Vypadaj teda pěkně hnusně,“ mínil Imar, když došel k jednomu tělu.
„Asi proto taky lítaj jen v noci,“ řekl ironicky Asim.
„V tý sopce jich musí bejt strašně moc. Nechtěl bych spadnou do jejího nitra.“
„Naštípáme co nejvíc dřeva a přivážeme je na volný koně. Ty zatracený ptáci určitě doletěj daleko. A kdo ví, kde nás zastihne další večer. Nebude tam žádnej les a my skončíme v jejich žaludcích.“
„To je dobrej nápad. Vezmu pár vojáků a zahrajeme si na dřevorubce,“ pronesl Imar a rozeběhl se k tábořišti.
„Co nás ještě asi ještě čeká?“ zeptal se sám sebe Asim, přičemž se zadíval do dálky, kde se na obzoru stýkala země a nebe.
Dravec Oro kroužil před jedoucími jezdci, v jejichž čele jel Asim s Imarem.
„Jen se děsím tý chvíle, kdy se setkáme s nějakými místními domorodci. Dřív nebo později se to určitě stane. Kromě těch bílých rytířů tady určitě jsou i jiní bojovníci. A nemusí být zrovna přátelští,“ mínil Asim.
„V pradávných dobách tady sídlily barbarské kmeny. Proto obři vystavěli tu zeď dotýkající se nebe,“ řekl Imar.
„Jestli tohle všechno přežijeme, tak já snad zakopu svůj meč a..“
„A budeš se radovat ze svých dětí.“
„Ano, to bych chtěl. Ale čím více jedeme dál, tak tahle představa se mi začíná rozplývat.“
„Vím jak ti je. Prostě to musíme nějak zvládnout a přežít.“
„Jsem pro. Podívej se! Oro. Někam letí!“ vyhrkl Asim.
„Asi se něco děje,“ pronesl Imar a za okamžik uviděli, jak k nim tryskem jede jezdec.
„To je jedna z našich hlídek,“ řekl Asim, načež k nim dojel muž na koni.
„Veliteli, za těma stromama je obrovská pláň takovýho zvláštního oranžovýho písku. Přes něj vedou vysoký kamenný sloupy. Ten pták tam začal nad tím pískem křičet,“ sdělil jim.
„Svolej rychle vostatní z hlídky!“ vyhrkl Asim a Imar dlouze zatroubil na lesní roh. Netrvalo to dlouho a z několika stran se tryskem sjížděli jezdci.
„A další překážka na cestě,“ zkonstatoval Asim.
Brzo bojovníci dojeli k rozlehlé oranžové písečné ploše. Z ní se tyčilo a do velké dálky táhlo v dlouhé řadě těsně u sebe mnoho širokých kamenných sloupů. Ty vytvářely něco jako přemostění.
„Zůstaňte stát a mějte připravený zbraně!“ pronesl Asim, když zastavil několik desítek metrů před pískem. Najednou začali být koně neklidní a všichni se pozorně zahleděli na písečný povrch.
„V tom písku něco bude,“ mínil Imar.
„Ale co?“ řekl tázavě Asim, přičemž postřehl, jak se písek na mnoha místech začal pohybovat.
„Připravte se ke střelbě! Něco asi vyleze!“ vyhrkl a napnul tětivu luku, do něhož nasadil šíp. Kůň zaržal a začal sebou začal cukat. Asim přes dřevěnou část luku upřeně hleděl na písek a cítil, jak mu buší spánky. A vzápětí úžasem vytřeštil oči
„Vypadaj teda pěkně hnusně,“ mínil Imar, když došel k jednomu tělu.
„Asi proto taky lítaj jen v noci,“ řekl ironicky Asim.
„V tý sopce jich musí bejt strašně moc. Nechtěl bych spadnou do jejího nitra.“
„Naštípáme co nejvíc dřeva a přivážeme je na volný koně. Ty zatracený ptáci určitě doletěj daleko. A kdo ví, kde nás zastihne další večer. Nebude tam žádnej les a my skončíme v jejich žaludcích.“
„To je dobrej nápad. Vezmu pár vojáků a zahrajeme si na dřevorubce,“ pronesl Imar a rozeběhl se k tábořišti.
„Co nás ještě asi ještě čeká?“ zeptal se sám sebe Asim, přičemž se zadíval do dálky, kde se na obzoru stýkala země a nebe.
Dravec Oro kroužil před jedoucími jezdci, v jejichž čele jel Asim s Imarem.
„Jen se děsím tý chvíle, kdy se setkáme s nějakými místními domorodci. Dřív nebo později se to určitě stane. Kromě těch bílých rytířů tady určitě jsou i jiní bojovníci. A nemusí být zrovna přátelští,“ mínil Asim.
„V pradávných dobách tady sídlily barbarské kmeny. Proto obři vystavěli tu zeď dotýkající se nebe,“ řekl Imar.
„Jestli tohle všechno přežijeme, tak já snad zakopu svůj meč a..“
„A budeš se radovat ze svých dětí.“
„Ano, to bych chtěl. Ale čím více jedeme dál, tak tahle představa se mi začíná rozplývat.“
„Vím jak ti je. Prostě to musíme nějak zvládnout a přežít.“
„Jsem pro. Podívej se! Oro. Někam letí!“ vyhrkl Asim.
„Asi se něco děje,“ pronesl Imar a za okamžik uviděli, jak k nim tryskem jede jezdec.
„To je jedna z našich hlídek,“ řekl Asim, načež k nim dojel muž na koni.
„Veliteli, za těma stromama je obrovská pláň takovýho zvláštního oranžovýho písku. Přes něj vedou vysoký kamenný sloupy. Ten pták tam začal nad tím pískem křičet,“ sdělil jim.
„Svolej rychle vostatní z hlídky!“ vyhrkl Asim a Imar dlouze zatroubil na lesní roh. Netrvalo to dlouho a z několika stran se tryskem sjížděli jezdci.
„A další překážka na cestě,“ zkonstatoval Asim.
Brzo bojovníci dojeli k rozlehlé oranžové písečné ploše. Z ní se tyčilo a do velké dálky táhlo v dlouhé řadě těsně u sebe mnoho širokých kamenných sloupů. Ty vytvářely něco jako přemostění.
„Zůstaňte stát a mějte připravený zbraně!“ pronesl Asim, když zastavil několik desítek metrů před pískem. Najednou začali být koně neklidní a všichni se pozorně zahleděli na písečný povrch.
„V tom písku něco bude,“ mínil Imar.
„Ale co?“ řekl tázavě Asim, přičemž postřehl, jak se písek na mnoha místech začal pohybovat.
„Připravte se ke střelbě! Něco asi vyleze!“ vyhrkl a napnul tětivu luku, do něhož nasadil šíp. Kůň zaržal a začal sebou začal cukat. Asim přes dřevěnou část luku upřeně hleděl na písek a cítil, jak mu buší spánky. A vzápětí úžasem vytřeštil oči
KONEC DESÁTÉ ČÁSTI