....

Seděla v prázdném, temném pokoji a měla pocit jakoby její duši sežehly plameny na uhel.

Seděla v rohu, kolena přitisklá k sobě. Plakala.

Něco si usilovně přála, ale sama nevěděla co. Jen tam tak seděla, plakala a přála si.

Jak se sem vlastně dostala? Proč se nebaví venku, s ostatními lidmi, proč prostě nežije? Nedokázala si odpovědět ani na jednu otázku.

Seděla v temné místnosti, vlasy přehozené přes pláčem rozmazanou řasenku, objímala nahá kolena a ptala se proč.

Náhle tmu v místnosti protl úzký proužek světla. Jakoby malinká naděje opatrně vkročila dovnitř a toužila zaplnit její duši.

Otevřela oči. Po čtyřech k naději dolezla. Chytila ji do rukou a už ji nikdy nechtěla pustit.

Tiskla ji tak pevně, jako by jí naděje mohla kdykoli vyklouznout jako peříčko, kterému stačí jemný vánek a zmizí.

Pomaličku si stoupla. Vlasy si dala za uši. Utřela rozmazanou řasenku.

Chtěla udělat pár krůčků vpřed, ale nohy jakoby jí svazoval neviditelný provaz, jakoby jí chtěl držet při zemi a vnutit myšlenku, že na něm stejně skončí.

Ale ona se nedala. Stále ještě držela naději v rukou, a dokud tam byla, věřila si.

Na tváři, ještě vlhké od slz, vyloudila nepatrný úsměv.

Pohnula nohou vpřed.

A provaz povolil. Ne zcela, jen trochu, ale přesto zřetelně cítila, jak udělala malý krok.

Pomalinku došla ke dveřím a na škvírečku je otevřela. Oslnilo ji světlo.

Ale už se nechtěla vracet. Otevřela dveře dokořán.

Cítila jak naděje z jejích rukou někam zmizela, přesto však vyšla ze dveří. Cítila, že její malá naděje je stále s ní, někde uvnitř.