Odporná a sentimentální, blížící se patosu

Raftery  stojí pod keřem bodláku,

zpívá jednoduchou hymnu tuláků,

v níž je hrozná a přímočará síla,

magie irských vil – černá a bílá;

že život je opakování starých písní,

nakonec v pouhou náhodu vyzní;

že nepotřebujeme mudrců roty

a bohatě nám stačí  dobré boty;

že královna Maeve veselé oči upírá,

do hloubky svět zas krásně otvírá;

že život je opakování starých písní,

chceš zas – i když nerad - být s ní;

dřív než plecháč ušatý se spraví,

poznáš, že staré mít rád nerezaví;

ono se to tak nějak divně chová;

pláchne pod keř a objeví se znova,

že vzdor vší té odporné bolesti,

jedná se o lidský pakt s věčností.

Život je opakování starých písní,

klid obdařil mne svojí přízní;

takže než Klotho nit mi rozmotá,

jsem už jen pro oslavu života.