Kam mě osud zanese

Když jsem si jednoho krásného letního dne hrála na zahradě a večer jsem se vrátila domů celá zmazaná a zašpiněná, má máma si povzdychla:„Ach jo, co z tebe jednou vyroste!“ S bezstarostným úsměvem na tváři jsme jí odpověděla, že popelář.

Od té doby uběhlo mnoho vody a já si čím dál  tím více uvědomuji, že si jednou budu muset vybrat nějakou práci, které se budu věnovat celý život. Nějaký životní cíl, který mě bude provázet životem. Sice už vím, jakým směrem bych se chtěla dát, ale stále ještě nevím, jak moc pro mě bude má práce důležitá. Někteří lidé o mě tvrdí, že jsem kariérista. Já si to nemyslím. Až jednou budu mít svou rodinu, určitě pro mě bude to nejdůležitější na světě a nic nebude mít přednost. Ale na druhou stranu, kdo by nechtěl být ve svém oboru úspěšný? Kdo by nechtěl dokázat něco, za co by si ho ostatní vážili? Kolik lidí se již procházelo po povrchu   Země a o kolika z nich se dones ví, mluví a učí? Často před  spaním přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych byla úspěšná a ostatní lidé si  mě vážili pro to, jaká jsem a pro to, co jsem dokázala. Ale víte, co je zvláštní? Vždy, když si představuji nějakou svou výhru nebo úspěch, vidím pouze sebe a to, jak mě ostatní uznávají. Nikdy vedle mě není má rodina, přátelé nebo jiní lidé, kteří jsou pro mě důležití. Jsem snad sobec? Jsem kariérista?

Pokaždé, když se ponořím do takových úvaha a zjistím, že v mém budoucím vysněném životě nefiguruje nikdo jiný kromě mě, zamrazí mě v zádech. Vždy si to vysvětluji tím, že neznám podobu svého budoucího manžela, svých budoucích dětí, skutečných přátel a jiných lidí, kterými budu za pár let obklopena. Ale je podoba důležitá? Je to, jak člověk vypadá důležité pro to, aby o něm mohl někdo snít? Proč si nepředstavuji někoho s vlastnostmi, které se mi líbí a jsou pro mě důležité? Nebo to, že jsem ve svých snech stále sama znamená, že to tak bude i ve skutečnosti? Čeká na mě vůbec někde někdo? Toužím vůbec po někom? Vím, že toužím po tom mít vedle sebe někoho, o koho se budu moci opřít, komu budu moci důvěřovat a kdo mi pomůže? Nebude mi ale tento člověk bránit v mém rozletu a v plnění mých ideálů a přání? Co je pro mě důležitější? Rodina, kariéra?

Když jsem slavila své dvanácté narozeniny, můj táta řekl jednu větu, která se mi navždy vryla do paměti. Když jsem seděla u stolu a dívala se do dortu se svíčkami, můj táta mi řekl: „Tak, Ireno, ještě čtyřikrát tolik a už ti bude šedesát.“ Tehdy jsem si uvědomila, jak je život krátký a jak je těžké vybrat si jeden cíl, který s sebou bude člověk celý život nosit.