Balada slepému

Balda slepému

 

 

S hlasem co jak poušť zní

když stíny s jitrem vystoupily

a noc uvázala služebníky svoje

stuhou karmínových dun

mé oči zaprosily pojď

půjčíme si křídla

a prsty souhlasily.

 

Ta odvaha, říkám si !

 

Po bílých strunách tenkých hladkých vln

drnkám si rukou líbeznosti

sem a tam

až do rukávu

sám svolný k čemukoli

a v tom jemném vodychvění

mířím vírem ke střechám

až k hnízdům malých švidřinek.

 

Neklide v místnosti bez stínítka

plném krámů, zanedbaných vzpomínek

jen abych měl dost vosku

aby mi stačil dech!

 

Půjčím si knihu prosím, tu s dírkami

řekly rty

a mrtvé oči utekly se

 

zasnít v černé úkryty.

 

                                                                            duben 2006