Zpěv zrádcovský

Zpěv zrádcovský

( Píseň věků )

Na dně mého nitra,

tam se zvuk rozprostřel,

netichnoucí dnes i zítra

 šeptem mi vyprávěl

o zradě se tetelící

jak tma pod plamenem svící.

„Počkej na mě, příteli, chvilku tady,

pak budeš mým spojencem,

bez obav otoč se ke mně zády,

ohlídáme si svůj klid navzájem.“

A bláhově věřící druh zvedl hlavu

a ve znovunalezené pýše

připil si na moji čest a svoji slávu

se mnou z předem otrávené číše.

Získat další duše je snadné,

když je někdo úplně na dně.

Ne, nenechávám tě napospas tvému neštěstí,

to naše různící se zájmy nás vedou rozcestím.

Tak si vždy cestu sobě ku prospěchu zvolím

ať v komnatách krále či na válečném poli.

Věrnost přísahám jen sám sobě

a tento slib neporuším ani v hrobě.

Mé vystupování jest jak v čaji kapky oměje,

nevidno pro ně zatím, kdo vlkem v ovčím domě je.

Tak jemné smyčky intrik ze stužek předu,

jejich hedvábná vlákna jsou plná jedu.

Podezření, rozkol zasít mezi ostatními

a sám být pro ně tak čestný a přímý,

pak se faleš skrývá všude,

i v rodném bratru a vlastní matce,

tak to podle plánu bude:

naleznou na každém kroku zrádce.

„Vidíš, jak je tato doba zlá?

To přítel tě zrazuje, ne já.

Též viz, jak zatrpknul ve svém hněvu,

že jsou jeho podlé činy odhaleny,

ta maska křivdy padne jemu

jako dýka, co mu čouhá zpod haleny.

Bude její polibek pro tebe

nebo, můj spojenče, pro něj?

Radím ti, spoléhej se na sebe,

před sliby na pozoru se měj.“

Troufám si hádat, že sám nikdy nestanu,

někdo vždycky přejde na moji stranu.    

Uvítám ho, spojence na půl oka,

zbytkem pohledu v něm vidím soka.

Zrádce nejméně o tohle stojí,

být poražen vlastními nástroji.

„Tedy mně věřit můžeš,

jako věříš sobě samému.“

Jen dodám: do doby, než umřeš.

„Ber zlato, co záleží na jménu!“

Vykoupím věrnost podplacenou

při zdaru pouze nízkou cenou.

Nikdo se o tom obchodu nedoví,

jenom mé potlačené svědomí

a to v zájmu mých tvrdých cílů

mlčením přidá ruku k dílu.

„Až do smrti,“ říká můj dech,

věrnost své paní stvrzuji objetím.

I můj nůž v jejích zádech

se chvěje potlačovaným dojetím.

„Jsem však dalek toho, abych vám lhal,

můj drahý pane, otče, moje milá,

polopravdy, bílé lži ukrýval.

To druhá tvář pravdy vás ranila.“

Důvěra i nedůvěra – dvě pasti

jako dvě ostří jedné zbraně,

obě mohou věrné spojence zmásti.

Vítězství bude na mé straně.

A když čas v trpělivosti dozraje

jak bohaté klasy na konci léta,

zatahám za hedvábné okraje,

smyčka se na chladných tělech rozplétá.

Pak svůj štít bez obrazu

bez výčitek odvrhnu do dáli,

to zvěstovat bude zkázu

těm, kdož mi kdysi naslouchali.

Nad pochybenými přišel čas mé vlády,

poklekat budou do krve před mistrem zrady.