Zpěv o padajících listech

Zpěv o padajících listech

Padá ne cestu zlaté listí jako z Lórienu,

to stromy platí za léto podzimu svoji cenu.

To zlaté bohatství však ztrácí svůj lesk a třpyt,

jakou útěchou zoufalému by mohlo být?

Bloudí kroky bez cíle tam a sem,

náručí je jim zašlá sláva a chladná zem.

Už usíná život a odlétají ptáci,

jen vzpomínka na žár léta se nevytrácí.

Vítr v korunách šeptá o severských pláních,

marně o sněhu a ledu, co leží na nich.

Za těžkými oblaky slunce nezapadá,

plody smutku jsou hořké jako sama zrada.

I když syrý podzim a krutá zima padne,

srdce, jenž milovalo, nikdy nevychladne.

Tak končí zpěv o zlatých listech, sněhu a závějích,

pod kterými vypráví i přes bolest o naději.