49, 50...

Praha, duben 2006                                                                                                      

49, 50...

***

Leo prohlížel na počítači včerejší fotky z výletu. Křivoklát z dálky, Křivoklát přizumovaný, Křivoklát – detail věže, mravenec na schodech Křivoklátu v režimu supermakro, kamarád Zbyněk s grimasou a la „duce“, Zbyňkova přítelkyně Alex, culící se do objektivu s výrazem filmové hvězdy z 1. republiky – barevné tónování sépie, Křivoklát, Křivoklát, zase  Křivoklát - no tak! Konečně – Hellene. Hezká, křehká, nezdejší. Naprosto nevýletově oblečená do bílých kalhot – postava, záběr zezdola. Mokasíny z hadí kůže, snad i pravé - detail, sáčko Dolce&Gabana – detail, poloúsměv dovnitř, do sebe – portrét, rovné platinové vlasy s přesných sestřihem mikádo, ostré cípy mikáda se pohupují podél obličeje... No, to už není fotka, ale vzpomínka, představa. Hellene byla dobrá, možná až moc luxusní na Lea. Ještě jednou si prohlédl její přizumovaný zadeček (ohnula se když si vyklápěla kamínek z boty), povzdechl a otevřel excelovou tabulku schůzek. Ta se skládala z několika sloupečků: jméno dívky, věk, zdroj seznámení, datum 1.rande, poznámka, útrata, výsledek, další rande.

Poslední objev, studentka Dáša byla zapsaná takto:

Předchozí řádky se od sebe moc nelišily. V předposledním sloupečku se ustavičně střídalo: neodpovídá na maily/neodpovídá na sms/navrhuje zůstat kamarádi. Poslední sloupeček byl až na tři výjimky proškrtnut.

Leo vyplnil řádek jen do poloviny a zamyslel se. Kéž by další políčka překvapila originalitou, objemností, kéž by dokonce musel pro Hellene založit úplně novou tabulku. Než šel spát jako vždy se podíval na maily. Vyhodil spamy, napsal do outlooku šéfovo zadání na zítra. Soukromý mail byl jen jeden. Od osoby, s níž si dopisoval před půlrokem a něco ji slíbil. Nic moc vážného.

***

Hellene se probudila dřív, než zazvonil budík. Byla neděle, ale musela pár hodin pracovat. Tak to má být. Tak si to načasovala. Ani jednu chvíli nicnedělání si nemohla dovolit. Mohla si dovolit třeba relaxační zahálku s jógou nebo prohlížením časopisů, ale žádnou činnost, která by vůbec nezaměstnávala mozek a nechávala by myšlenky volně bloudit a nakonec se seběhnout v kritickém bodě: mé srdce je rozbité, nemám o nikoho a o nic zájem, nechte mě všichni truchlit. Znala svou přecitlivělost a řízeně se zoufalstvím bojovala.

Když jí opustil Pierre, vtipný a společenský, zralý a chytrý, jí zbožňující Pierre, propadla zoufalství. Nechtěla umřít nebo si něco udělat, nic takového. Jen přibylo další zklamání, běžné dívčí zklamání – Proč? Po x-té nechápala, co se stalo, co udělala špatně, proč na vzestupu vztahu (zdálo se ji, že na vzestupu, vzletu) princ (žádný princ, přece normální chlap) hodil zpátečku a suverénně zacouval z její otevřené náruče zpět do svého původního života, naplněného nočním životem klubů, tvořivou ale úmornou prací a obdivem pacientů a praktikantek.

Hellenina deprese však netrvala dlouho. Jednoho jarního slunečního rána se rozhodla s tím něco udělat. Spontánní plán se skládal z tří zásadních bodů: někam se přestěhovat, začít nový život a vybudovat si nový vztah (zamilovat se, nebo si přinejhorším opatřit milence, podle situace). A tak se nechala přeložit na českou pobočku své firmy (pomohla znalost babiččiny mateřštiny), oprášila svoje koníčky a začala řízený boj se samotou – chodila do společnosti, nenechala si ujít žádnou příležitost se seznámit s novými lidmi. Vše šlo podle plánu. Pilná a soustředěná Hellene pracovala, věnovala se koníčkům a hledala, hledala, hledala... Hledala vhodného muže. Nesměl to být ideální princ, to si řekla od začátku. Ale pořád si sebe neuměla představit vedle krasavce-gamblera, nebo tloustnoucího chytrého ženatého diplomata, nebo vysokého, pohledného a vášnivého studenta 1.ročníku New-Yorské univerzity v Praze, které ji zrovna život nabízel. A tu najednou volá Alex, ptá se, jak se má, neposlouchá odpověď a dychtivě jí začíná vnucovat „ideálního kandidáta“ – slušného kluka, mladého VŠ profesora, hodného introverta s přehledem, vtipného nekuřáka-abstinenta, trochu možná nerozhodného, no a co... A už následující sobotu byl podniknut společný výlet na hrad, skoro romantický, s procházkou, fotografováním, obědem v restauraci, posezením na kvetoucí louce a vším, co k tomu patří. Ten večer usínala s úsměvem, vzpomínky a myšlenky, přes den odtlačované se zlomyslně nevynořily jako obvykle, jakoby je tentokrát drželo krátké vodítko. Mysl zůstala příjemně prázdná, jen úryvky obrázků a dojmů z uplynulého dne jako sněhové vločky pomalu krouživě padaly z vědomí dolů a zřejmě se ukládaly do podvědomí.

***

Marie dopila rozpustnou kávu s mlékem, podávanou v zašedlém šálku se štěrbinou, prudce vstala od stolu a šla na rozvědku. Tady je ale vedro. Pod bosými chodidly je chladivé lino. Otevřela balkónové dveře – a hned vpustila do bytu letní sídlištní vzduch - směs větru od řeky, výfukových plynů a vůní stromů nedaleké přírodní rezervace. Vpustila i městské zvuky a pocítila se mnohem jistější. Obešla všechny tři pokoje (tapety ze 70. let, knihy, srovnané do komínků u zdi, důvěrně známé tituly: Teorie a praxe firemních financí, Kotlerův Marketing, Programování v C++, SQL Databáze), předsíň, tonoucí ve tmě (chybí dvě žárovky). Zakopla o jakési zabalené krabice (nějaké stavebniny, barvy, nebo co), ruce nahmátly silnou vrstvou prachu. U dveří pod zatoulaným slunečním paprskem jako majáček září její nový kufřík-trolley, červený jako beruška, takový elegantní a módní, koupený před týdnem na tržnici. Vypadá skoro jako pravý Samsonite.

Už půl hodiny se totiž nacházela v cizím bytě v cizí zemi asi tři tisíce kilometrů od domova. Vždy byla odvážná, údajně i zbrklá, ale tento vlastní krok, ji samotnou překvapil. Před třemi dni Marie vypnula počítač, přestěhovala malého Peťu o patro níž k mamince, pobrala červený kufřík, kabelku a igelitku s jídlem a vydala se na vlak. Půl dne jela sama v kupé skrz nekonečné sibiřské lesy do okresního města, tam se  z nádraží přesunula na letiště, pak několik hodin letěla do Moskvy. Tam ji unavenou a zmatenou naštěstí vyzvednul mámin spolužák ze základky, přespala na pohovce u něj v obýváku, a brzy ráno, skoro ještě v noci, ještě že v srpnu jsou dny pořád tak dlouhé, letěla do úplného neznáma – do Prahy.

Letiště jí ohromilo. Svou skleněnou lehkostí, vzrušující náladou Začátků Cest, pestrostí tváří a opojnou vůní parfémů z obchodů duty-free. Byl to právě ten svět, který jela pokořit. Demokracie, fair-play, zdvořilost, vysoké platy. Úsilím vůle zahnala zrádnou myšlenku, že za chvíli možná bude muset vstoupit do Kyklopovy jeskyně, nebo do bludiště s Minotaurem. Srdce ji tlouklo zběsile. Prošla pasovou a celní kontrolou, aniž by to zaregistrovala, a jako na křídlech. Potenciální Kyklop Leo stál pod reklamou ČEDOKu, jak sliboval. Jakmile ho zhlédla nesmírně se ji ulevilo. Věděla, že bude v bezpečí a  žádné bludiště s Minotaurem se konat nebude.

***

Hellene se Leovy telefonáty začaly zamlouvat. Bylo příjemné být navenek zadanou. Taky bylo příjemné vědět, že samota ustupuje. Byl to zřejmě začátek vztahu. Ale byl i problém: nedostavila se láska, ani vášeň, ani obdiv, nic takového, co ženu postrčí k sblížení s mužem. Marně zkoumala struny své duše, zkoušela rozeznít tu, co pěje lásku – zněla falešně. No nic, pokud se bude snažit, možná se to povede. Při nejhorším budou alespoň přátele. Není snad celý svět jeviště? A tak poctivě hrála svou ženskou partii v inscenaci “Dva hledají lásku“. Byla milá, vstřícná, vyhledávala na partnerovi klady, brala jeho dvoření a věnovala mu svůj čas. 

A najednou v pondělí ráno spatřila v sobě něco nového, křehkého a nevyslovitelného. Snad sympatii? Důvěru? Rozmarná struna tichounce zněla.

***

V práci se Leo nedokázal soustředit. Tabulky s reporty viděl jakoby poprvé, dokonce nevnímal ani mailem čerstvě obdržené novinky z freefota, kde marně obnažené plavovlásky koukali svými uhrančivými pohledy. Leo řešil dilema. Dilema vrabce v hrsti a holuba na střeše. Při tom neuměl definovat, kdo je holub a kdo je vrabec. V jeho mysli sváděly krutý boj poctivost, touha a „vědecký“ přístup k věci na bázi rad zkušených kamarádek z chatu na netu. Hellene nebo Marie? Rovnice se dvěma neznámými. S Hellene se sešli už třikrát. Na rande přišla vždy upravená, jak to má rád, nehtíky, kabelčička, podpatky. Chovala se jemně a vznešeně, jak princezna, chladně, dalo by se říct. Nechávala se přikrýt jeho sakem při závanu větru a nenechávala se políbit. Ne že by to zkoušel, ale věděl, že by to nedopadlo dobře. Zkrátka – žádná jistota. Ale hrála podle pravidel a byla naděje, že v roli okázalého prince nakonec tu princeznu získá. Marie zase byla nadosah. Poskytl ji ubytování na dobu, než si něco v Praze najde, ale v Praze, jak je známo, si jen tak nikdo nic nenajde. Zabydlela se, umyla okna. Vařila špagety se salsou, ruský boršč, pekla dorty. Večer po bytě promenádovala v kalhotkách a tričku. Vypadala svůdně, sportovně – báječně. Hodiny si spolu povídali. Jednou spolu koukali na video před spánkem vleže. Vedle sebe. Byla nadosah. Ale byla tak jiná, tak aktivní a bouřlivá, že měl z ní strach. Byla dospělá, ale tak mladá, že se bál ji zneužít. A bál se nejen toho. Holky ho lákaly a taky trochu děsily tím, že suverénně klepaly na dveře jeho osamoceného, ale uspořádaného vnitřního světa a v každém případě hrozily ZMĚNY. Trochu bojoval s nutkáním všeho nechat a konečně se naučit programovat.

Nejistota tížila, slušnost volala po volbě, touha dokonce trvala na volbě okamžité. Pak se zrodilo řešení: okamžitě jednat, zjistit pravdu maximální otevřeností a upřímností. „Vědecký“ přístup k věci na bázi rad  z chatu hlásal, že to zabere na každou holku. Snad na Hellene taky.

***

Marie balila červený kufřík. Naskytl se levný podnájem, na pokoji se spolubydlící, zato bez dalších závazků. Dva týdny u Lea byly opravdu podivuhodné, prožili spolu opravdový vztah se vším všudy, ale proběhl jako rychlokurz angličtiny. Seznámení a poznávání se – 1 týden, zamilovanost - 1 den, vášnivá láska – 3 dny, problémy ve vztahu – 3 dny. Především se vyhýbaly slovům budoucnost, dítě, rodina. Plány se dělaly maximálně na příští víkend. Nerozhádali se. Prostě se naskytl podnájem. 

***

V pátek se Hellene vrhla na řízení auta a objednala si kondiční jízdy. Pondělní rande bylo krátké. Leo se dožadoval odpovědi, zda to s ním  myslí vážně. Ženská role v “Dva hledají lásku“ v druhém týdnu inscenace nic takového nepředpokládala. Hellene se ztratila a cítila jako herečka, co zapomněla na jevišti nejenom text, ale i celý obsah role. Proto pondělní incident pomyslně ze vztahu vymazala, jako nepovedenou zkoušku. Leo byl opět na řadě se jí dvořit, ale celý týden se jí neozval. Ve čtvrtek mu v zoufalství napsala smsku a ustrnula nad divnou odpovědi, kterou telefonní přístroj musel rozložit na tři zprávy. Hořkostí je všechny ihned vymazala. Pak si matně vzpomínala, že psal něco o nepřekonatelných kulturních rozdílech a nabízel přátelství. Co si o sobě myslí?!

Musela se vzpamatovat. Struna nejspíš zněla přece jen falešně.

***

Leo zamknul za Marií dveře a vrátil se k počítači. Doplnil svou tabulku.