Beznadějný student

Bylo ráno. Ráno jako každé jiné a přeci bylo něčím jedinečné. Dnes. Dnes konečně po dlouhé době opět uvidí Ji. Ani neví, jestli ji chce vidět a jak na ni chce zapůsobit. Kamarád? Něco víc? Proč to vždy tak řeší? Na zklidnění myšlenek nepomohl ani čaj, který si připravil v Zhongu. Vždycky ho uklidňoval ten zurčící zvuk vody dopadající z výšky. Ale dnes ne, dnes měl hlavu plnou myšlenek, které jedna kříčela přes druhou a vždy když si jedna vyřvala pozornost, ihned ji zase jiná stáhla dolů do toho bouřícího davu. Měla mne rádá? Nezapůsobil jsem na Ni jako sexistickej idiot? Líbí se mi vlastně? Mám Ji zkusit vzít za ruku a políbit? Když poslední nálev zmizel v jeho ústech, vydal se jí naproti. Mám se nastříkat deodorantem? Neměl jsem se oholit? Mám se jí dívat do očí? Posadil se na zastávce na lavičku a vyčkával, až přijede Autobus. Autobus s Ní. Je překrásná, Její krásně baculatý obličej, Její rovné kaštanové vlasy, Její zelené oči. Měl bych Ji pozdravit, už na ni zírám jenom tak dlouho. "Ahoj!" "Ahoj!" Ještě ze sebe vyloudil, že Ji rád vidí a jak dlouho se neviděli. Přitakala. Tiše došli k němu domů, kde Ji zavedl do svého pokoje, kdy již byl připraven počítač, na kterém jen stačilo zmáčknout klávesu a film začal. Přisedla se ke mě o kousek blíž, nebo se mi to jen zdá? Proč se zase trochu odtáhla? Mám se Ji dotknout? Trochu se přisunul. Všimla si toho? Nebylo to hloupé? Naklonila se trochu ke mě, nebo ne? Opřel si ruku o postel kousek za jejími zády. Nemám Ji tu ruku dát kolem pasu? Nejradši by na ni skočil a začal ji zuřivě líbat. Mám? Ne, to je hloupost, co když mě bere jen jako kamaráda. Film skončil. Chvíli se o něm bavili. Mám tě moc rád. Ale jak to říct? Pak se bavili o škole. Nakonec už zase musela jít. "Tak zase někdy shlídnem ňákej film" "Určitě, budu se těšit".

---