untitled voe

Nevěřil jsem, když jsem dávno pochyboval o snech..

Pak jsem něco četl o více realitách a snil jsem. Snil jsem tak dlouho až se mi zdálo, že ráno chodím spát.. A pak byla tma. Někdy vás někdo nechce tam kde chcete být. Všechno ať už je to jakýchkoliv barev nebo tvarů bych chtěl mít v pokoji. Hmota je jen shromáždění nepotřebných kousků, které si kdokoliv může naservírovat do bytu. Tělo je jen něco víc.

Chtělo to být naživu a já nejsem stvořitel, řekl jsem, když to zaklepalo na kůru. Musíš jinam, musíš utéct, nechtěli by tě tu.. Líbíš se mi řekl jsem nakonec.
Byl jsem to já…

Zůstalo to tam, nemohl jsem ani pohnout prstem abych na to nemyslel, neustavičné škrábání na zeď  říkalo mi kdo je, byl jeden, byli dva a věděli všechno, jsme pár a od té doby existujem navždy…

Příběh nám vypráví o příběhu, který se stal za našimi zády, čas sviští jak posedlý démon a zlato prší ze stropů, prohnij naskrze nejskrzejší hajzle, vybuchni a už mě neobtěžuj, řekl mi člověk, o kterém jsem si myslel, že by mohl být anděl…

Pak jsem sáhl za skříň a morseovkou zaťukal na čelo, blázne, blázne nevíš snad kam patříš?

Je mi jasné, že jasné mi být nemůže nikdy, jsem postižený kripl, svěřil se mi jednou, ne větší než já, uchychtl jsem se nakonec po nekonečném dloubání se v nose.

Bavili jsme se o kráse, zabili jedno dítě, upekli si psa a šli spát ještě dřív než oni spasili svět.