Sněhová vánice

Na prahu prázdné dálnice
se generuje vánice.
Vločky pomalu padají
a hlasy tiše šeptají.
Mluví o lásce, touze o duši,
mrazík jim kreslí na uši
fraktály z červené textury.
Blíží se Vánoce.

Přitažlivá síla se mění,
sleduji panoptikum chvění.
Napsal jsem ti poetický sloh,
přesto je tu drsnost styčných ploch.

Euklidovský prostor je krajina
a ty jsi v něm jedna rovina
a já druhá co tě spoustu dnů zná
bohužel však rovnoběžná různá.

Naděje v mé krajině zhasíná,
doufá, že tě v nekonečnu protíná.
Snad nebudu s realitou ve sporu,
když tu sním o zakřiveném prostoru.