Kal bílých perel

Vrací se ty sbité dny,
v nohou křeč a v křečích sny,
co zdají se mi nechtěně,
když z jehly střep se na mě šklebí.
Nemám už dal kam ho zvát,
snad kdysi pro mě přítel byl,
teď zas bodám do mých žil.

 
Na spřežení bez koní se řítím vpřed,
proč jen já píchnu si do těla střep?
Tajemně hladí řeka nízký břeh,
a každá kapka rozeznívá píseň,
co až sem na most němě stoupá,
v bílých perlách od satana.

 
Padat do hloubky ke kusům síry,
viset ne větvi, v žilách střepy,
větrem se dusit, nemít kam jít…
proto skočím – chci králem být.
Škoda jen, že kapsy prázdné mám,
jako vždy. Byl bych trochu těžší…

 
Bíle perly cestou sbírám,
však k čemu marný shon,
když pád k zemi přežívám.
Tahle krutá přízeň boží,
kalí bílé perly z pekla,
je to smutné paradoxon,
že přižití proklínám…