Pravda o Sněhurce

Další příběh pro děti tak, jak se skutečně udál, zbavený nepravd, výmyslů a nereálných pasáží.

Tato pohádka začíná opět stejnou událostí, ze které se stalo téměř pohádkové klišé. Otec děvčete se znovu ožení po smrti své první manželky. Máme tu tedy opět generační problém. V tomto případě jsou obě ženské navíc trochu hysterické, protože jedna je v přechodu a druhá v pubertě. Není divu, že král se brzy pro jistotu vyhýbal oběma, aby měl také občas trochu klidu. Stačilo mu úplně, když je vídal u jídla a při náhodných setkáních. K tomu ještě Sněhurka, rozmazlovaná doposud králem a obletovávaná houfy komorných a dvorních dam, trpěla různými alergiemi a fóbiemi. Prostě tzv. skleníková květinka. Své jméno také dostala podle barvy pleti, protože její tvář připomínala vyblitou kroupu. S macechou se hádaly kvůli každé kytce, jež se ocitla na stole, protože Sněhurka okamžitě začala kýchat, při otevřeném okně padala do mdlob a sluníčko jí způsobovalo zánět spojivek. Macecha, ačkoliv ji nesnášela, přece jen se snažila, aby se princezna zbavila alespoň některých těchto problémů, ale marně. Zástupy doktorů, zaříkávačů a mastičkářů, odcházely ze zámku s nepořízenou a ti poslední i s natrženým zadkem, protože na ně Sněhurka nechala poštvat psy. To už bylo na královnu příliš a vypěnila jak hrnec špaget! „Ten spratek musí ze zámku! Tady se nedá žít! Když je sluníčko, jsou pořád zatažený závěsy a člověk furt o něco zakopává, protože není vidět na krok! Když sluníčko nesvítí, všude se smejčí, aby princeznička náhodou nekýchla a zase se zakopává o služebnictvo lezoucí po podlaze. To se nedá vydržet! Holka pojede na letní sídlo a dám jí sebou jen toho novýho myslivce. Ten je od rány, uklízet jí určitě nebude, to nejnutnější uvařit umí a ještě mu dovolím, aby Sněhurku ohnul přes koleno, když bude vyvádět!“ Jak si královna naplánovala, tak udělala. S králem věc nekonzultovala, protože ho nemohla najít. Zase se někde schovával. Sněhurce večer namíchala do pití nějaký oblbovák, takže ta usnula jako špalek. Probrala se až v posteli v loveckém zámečku, někde hluboko v lesích. Nejdříve se strašně vyděsila a pak začala ječet. Nikdo ji však neslyšel, protože myslivec byl už pár hodin někde na lovu, aby obstaral maso. Sněhurka, když zjistila, že na její řev nikdo nereaguje, plácla sebou zpátky do peřin s tím, že počká, jak se věci vyvinou dál. Když se myslivec vrátil z lesa, ověšen zajíci a bažanty, princezna spustila sirénu znovu. Vojta, jak se myslivec jmenoval, se dlouho nerozpakoval, vytáhl Sněhurku za ucho z postele, plácl ji přes zadek a popostrčil směrem ke kuchyni. „Koukej oškubat ty bažanty nebo se nebude obědvat!“ „Já nemůžu-u-u,“ lkala princezna, „já mám alergii na peří!“ Myslivec chvíli v rozpacích přemýšlel, zda se na to vykašlat nebo ji přehnout přes koleno a pak zvolil nenásilnou metodu. „Dobře,“ odpověděl. Vzal bažanty, oškubal je, vykuchal a upekl. Když je nesl ke stolu, Sněhurka již seděla u talíře a polykala sliny. Nedostala však ani olíznout kostičku! Vojta se nadlábl a pak pohlédl naproti, kde Sněhurka slintala jak zamilovaný bernardýn. „Jo holčičko, jídlo si musíš zasloužit! Jestli chceš jíst, tak něco dělej!“ řekl a šel sklidit nádobí. Princezna seděla chvíli zaraženě, protože správně usoudila, že vřískot jí nepomůže a potom šla hledat něco k jídlu. Ve spíži však viselo jen pár nestažených zajíců, pytlík mouky a v policích nějaké nádobky s kořením. Jinak nic. „To není možný! Přece mě nechce utýrat hlady!“ zafňukala si pro sebe Sněhurka. Listí z keřů a stromů, co rostly v okolí zámečku, se jíst nedalo, jak brzy zjistila. V této chvíli jí ani nepřišlo na mysl, že by jí mělo vadit sluníčko nebo vůně rostlin a vydala se najít nějaké bobule k jídlu. Jak již asi správně usuzujete, zhruba za pátým stromem, milá Sněhurka zabloudila. Nabrala úplně opačný směr a šla a šla a šla. Co jí také zbývalo, že? K večeru dorazila k chaloupce, kde spolu žilo několik bratrů. Jestli jich opravdu bylo sedm, to ze přesně zjistit nepodařilo. Káceli stromy a ačkoliv se traduje, že hledali drahé kamení, je to nepravděpodobné. Tedy hledat ho klidně mohli, fakt ale je, že v tomto království se nikdy žádné vzácné nerosty oficiálně netěžily. Rovněž jako trpaslíci nefigurují tito bratří v žádném dochovaném dokumentu, ani v královské kronice. Možná byli jen menšího vzrůstu. Sněhurka tedy vešla do chalupy a zaradovala se, když na kamnech našla konečně nějaké jídlo. Co to bylo, je již také nezjistitelné, ale asi se to dalo jíst studené, protože pochybuji, že by princezna dokázala zatopit a ohřát si to. Takže milá Sněhurka se napráskla a pak se svalila do jedné z postelí. Že byla utahaná, to se dá pochopit. Když přišli bráchové domů, možná opravdu pronášeli ony známé věty: „Kdo to jedl z mé mističky! Kdo spí v mé postýlce?“ Atd. Protože však již známe Sněhurčinu povahu, je jasné, že dál se příběh odvíjel trochu odlišně od tradiční pohádky. Princezna se vzniklým hlukem pochopitelně probudila a na poslední dotazy rázně odsekla: „No já! A co má být? Jsem princezna Sněhurka a chci domů! Jenže teď je večer a jsem ospalá. Ráno vám rozkážu, co dál!“ Bráchové se na sebe podívali s výrazem: „To je nadělení!“ a s neblahou předtuchou si šli také lehnout. Obraceli se neklidně na postelích a přemýšleli co s tím. Padaly dokonce návrhy na násilné odstranění Sněhurky a zahrabání v lese, ale ty, naštěstí pro ni, byly většinou odmítnuty. Zahrávat si s královskou rodinou, to je přece jen na pováženou a kdoví, třeba ji už hledají a někdo slídí poblíž! Rozhodli se tedy vyčkat. Ráno si je princezna postavila do latě a znechuceně si je prohlédla. Jak to bylo se jmény, jestli opravdu byla: Prófa, Stydlín, Kejchal atd., jsem nezjistil, ale ten poslední se skutečně mohl jmenovat Šmudla, protože ze všech nejvíce vypadal jako čuně. „Tak, pánové,“ založila Sněhurka ruce v bok. „Nejprve chci snídani! Ovšem v tomhle stavu mi ji připravovat nebudete! Umýt, převléct a pořádně vysmýčit chalupu! Nechci dostat žloutenku! Takže si rozdělte práce a šup, šup, šup! Tleskla do dlaní. Honila je jak nadmuté kozy a nešťastní bráchové znovu začali uvažovat o násilném odstranění vetřelce! Než však stačilo dojít na pokus o realizaci, dorazil k chaloupce myslivec Vojta, který pochopitelně od včerejška princeznu hledal. Vždyť mu byla svěřena! Bráchové mu ji s obrovskou radostí předali a byli ochotni ji přetransportovat do zámečku na nosítkách, jen když se jí zbaví. To však Vojta nepřipustil, v rámci převýchovy musela Sněhurka po svých. Všichni tedy byli šťastni, kromě ní. Nerada opouštěla místo, kde to již začalo vypadat, že osazenstvo musí opět skákat, jak ona píská. Nikdy se naštěstí nedozvěděla, jak blízko byla poslednímu písknutí v životě! „Tak pojď, princezničko!“ plácl ji Vojta. „K obědu budou zajíci a musíš mi je pomoci stáhnout!“ Kam až pokročila Sněhurčina převýchova, přesně nevíme. Velké iluze si nelze dělat. Po návratu do zámku, s haldou sloužících, se jistě mnohá předsevzetí a návyky začaly opět vytrácet. Královně však možná stačilo, že neklopýtá za staženými závěsy a může si na stůl nechat přinést kytku. A o to jí šlo. Také svatba s princem je naprostá mystifikace, jelikož za půl roku se slavila svatba Sněhurky a Vojty. Použijme jeho slova, když se ho přátelé ptali, jak vlastně došlo k jeho sblížení s princeznou: „Za všechno může královna! Ona mi přímo řekla, když bude třeba, ohni ji přes koleno a naplácej jí! A tak, když už mi jednou došla trpělivost, popad jsem tu holku, ohnul ji přes koleno, vyhrnul sukni a…. Představte si, ta mazaná žába si nevzala kalhotky…..!“

---